Basista, který se může pochlubit spoluprací s takovými legendami, jako jsou Lou Reed, Suzanne Vega, Jan Hammer, Jeff Beck či John McLaughlin, si na svůj pražský recitál vybral skladby z posledního CD Happiness. V nich se ale předvedl hlavně jako zpěvák dovedně kombinující normální hlasovou polohu s fistulí. Při zavřených očích to znělo, jako by na pódiu zpívali dva sólisté. Už při úvodní skladbě Jesus, kterou Saundersovi dodal jeho někdejší kapelník Lou Reed, se basista pokusil o přímý kontakt s publikem. Posluchačům ale zprvu moc do zpěvu nebylo, a tak se omezovali jen na potlesk. Tím ale nakonec vůbec nešetřili.

Doprovázející pianista Jiří Zabystřan a zpívající kytarista Jiří Balcařík zprvu Saundersovi jen tak nesměle přizvukovali. V průběhu vystoupení ale i oni nakonec dostali prostor, aby se představili jako jazzrockově vyzrálí muzikanti. Většina skladeb vycházela z písňových forem a kupodivu se jen málo ke slovu dostal Fernando Saunders jako sólový basista. Zvuk jeho bezpražcové pětistrunné baskytary byl poněkud matný, takže i jeho několik málo sól vlastně zaniklo. Tím ale trochu ohrozil svou pověst světového virtuosa, protože běžných doprovodných basistů jsou na světě tisíce. Saundersově kapele se během večera podařilo koncert vygradovat, takže došlo i na přídavky, při kterých se blýskl i bubeník Zdeněk Puchmeltr. Celkový zvuk kapely byl pro ucho příjemný, občas ale poněkud monotónní.

Saunders na tomto koncertě nevyužil většiny světových autorů, pro které v minulosti nahrával, a to byl zřejmě ten hlavní kámen úrazu. Spoléhal se hlavně na své vlastní skladby a nejnovější tvorbu, která nebyla vždy objevná. Saunders se tentokrát představil víc jako zpěvák než hvězda baskytary, čímž nedostál plně svého renomé.