Pokud bychom tento večer přirovnali k předešlým ročníkům Bluefestu, kde vystoupili například Roomful of Blues, Coco Montoya, Rusty Wright, Mr. Sipp, Lil' Ed a loni Anthony Gomes a Kenny Neal, znovu bychom si přišli na své a pokračovali v započatém vzorci. Tento seznam už se začíná plnit bluesovými stálicemi i vycházejícími hvězdami žánru a letošek nebyl výjimkou. Stálice na scéně i mladí nováčci, to je záměr těchto koncertů.

Od devíti hodin večer odstartoval svůj koncert Jack Broadbent, který přijel s akustickým bluesovým setem převážně vlastních skladeb. Dlouhé hnědé vlasy a plnovous mu při hře přepadávaly do obličeje, a tak se většinu koncertu za nimi schovával. Jeho vzezření skoropiráta doplňovala hra placatkou na pražec, jelikož střídal dvě kytary. Chvilkami měl jednu položenou vodorovně na klíně, poté hrál klasicky. Ať už zvolil ten či onen způsob hry, dokázal ze strunného nástroje doslova vytřískat maximum.

Utáhnout sólový koncert pouze s kytarou není jednoduchý úkol a občas se hudebníkům stane, že upadne do unylosti. Jack ale dokázal, že by klidně dokázal hrát ještě další hodinu a nenudil by ani chvíli. Jeho hřmotný hlas duněl tak, jak se při blues sluší a patří a nástroj ovládal bravurně. Vůbec nevadilo, že nemá doprovodné perkuse, dokázal si je při hře vytvořit sám a roztančil tak ne moc početné publikum. Mezi písničkami bavil posluchače vtipy, například se zeptal, jestli jsou lidé šťastní. Když se ozval souhlas, opáčil, že jsou přece na bluesovém koncertě, tak jaká spokojenost.

Skladby jako Making My Way, Leavin' Blues nebo Gone Gone Gone představily pravé blues, které čerpá z tradice a nesnaží se jí vysmeknout. Syrové a blues takříkajíc od podlahy osvěžilo starší technickou hru a Jack rozhodně nebyl jen předskokanem, který pouze vyplňuje čas před hlavní hvězdou. V mnohém byl větším překvapením a hudebním zážitkem. Rozloučil se kytarovou verzí skladby Hit the Road Jack od Raye Charlese, která v jeho podání zněla energicky a v novém hávu jí to velmi slušelo. Poté pozval posluchače do horního patra, aby si přišli koupit nějakou z jeho tří desek, nebo jeho placatku, bez níž by jeho vystoupení nemělo ten pravý švih.

Výměna hudebníků na pódiu proběhla tak rychle, že to mnohé posluchače zaskočilo. Připravené nástroje vzali do rukou čtyři hudebníci - klávesista Luca Chiellini zasedl za pořádnou výbavu kláves, hammondek i nord leadů, do bicích doslova mlátil Melvin "Pooky Styx" Carlisle a basu obstaral Dave Forte.

Celé kapele ale vévodil hlas chicagského blues Toronzo Cannon, jehož pěvecký projev byl přirozený a dokázal publikum rozproudit tím pravým elektrickým blues. Tento levoruký kytarista si vystřihl několik kratších sól a na kytaru se doprovázel, ale jeho set stál především na zpěvu. Kytarových partů, exhibicí nebo sól se posluchač nedočkal. Krátká sóla si zahráli i doprovodní muzikanti, ale například zmíněný klávesista a očividně excelentní hráč na svůj nástroj ale potenciál taktéž nevyužil dlouho. 

Nicméně kapela šlapala na jedničku, energie sršela z každého hudebníka a sehraně představili bluesový set, na který se dalo tančit. Mnoho plouživých a melancholických skladeb nezaznělo, naopak Toronzo chvílemi překračoval mezi žánry a zavítal k funku, rockenrolu i bluesrocku. When Will You Tell Him About Me, Chicken Comin' Home To Roost nebo Walk It Off byla ochutnávka různých pojetí žánru.

Vydařený a poctivý koncert zakončil hudebník hookerovským rychlým stylem a po skoro třech hodinách odcházel posluchač spokojený, jelikož agentura Livermusic opět ukázala, že se nebojí objevovat talenty pro Českou republiku a přiváží opravdové jedničky na hudební scéně. Tento podzim nás čeká ještě několik bluesových zážitků, které tento koncert úspěšně započal.