Na závěr festivalu Struny podzimu, který letos uspořádal koncerty takových hvězd jako například klavíristky Hiromi Uehara, saxofonisty Sonnyho Rollinse nebo zpěvačky Joyce Moreno, pořadatelé nachystali v klubu Roxy program plný hudebních experimentů.
Jako první nastoupila na pódium česko-německá dvojice - beatboxeři a loopeři En.Dru a Ricoloop. Jak už to ovšem s experimenty někdy dopadá, ne vždy proběhnou úplně šťastně. Své pro toto fiasko v mnohém udělalo i špatné nazvučení, nicméně ani obsahová složka nenabídla nic, z čeho by posluchač mohl omdlít blahem. Poměrně tupé a jednoduché rytmy nenabídly prakticky nic zajímavého k poslechu, a tak se téměř hodinové vystoupení stalo po chvíli utrpením v podobě přehnaného vazbení, při kterém by člověku vyskočil mozek z hlavy, pokud by ještě dříve neohluchl.
Večer patřil jazzovému experimentu bubeníka Chrise Davea
Od devíti večer přišlo překvapení v opačném duchu, a to velmi příjemném. Na pódium nastoupila černošská skupina Drumhedz amerického bubeníka Chrise Davea. Čtyřčlenná sestava ve složení basa, bicí, kytara a saxofon se stala jednoznačnou jedničkou večera.
Nasazení kapely bylo neskutečné. Temné groovy, mixy stylů a šílená sóla, která evokovala freejazzová léta, ukazovaly, že Chris Dave vychází ze všeho, čím si jazz vývojově prošel od 50. let až do současnosti. Fascinujícím zážitkem určitě bylo sledovat, jak kapela narušuje pro mnohé diváky zažité koncertní zvyklosti. Časté změny temp a melodií vyhazovaly z rytmu jinak vlnící se diváky, kteří nestačili chápat, co se to vlastně na pódiu děje. Koncert jel bez jediné přestávky a mezi improvizacemi a písněmi neexistovaly dělící momenty. Sestava zkrátka jela jistě přes všechny překážky jako tank a ještě se bavila tím, jak publikum nestíhá její myšlenkové pochody.
Zajímavým koncertním prvkem byl moment, kdy basa a kytara držely poměrně hravý groove s jednoduchou melodií a bubeník Chris Dave hrál sóla v jiném rytmu. Tato drobná válka probíhala na pódiu celé vystoupení Drumhedz, nicméně co by se mohlo zdánlivě zdát jako nesouhra, bylo ve skutečnosti perfektně nacvičeným divadlem. Nebylo tedy neobvyklým postupem, když skupina hrála poklidnou melodii, do které vstoupil řízným freejazzovým sólem saxofonista Kebbi Williams, aby se následně celá skupina přepnula až do punkjazzového groovu.
Dokonalý mix žánrů minulých i současných nabídl představu novodobé formy jazz fusion
Chris Dave a jeho Drumhedz by se dali nazvat jakousi žánrovou cestovní kanceláří, protože časté přeskakování mezi styly, tempy a žánry bylo dokonalou ukázkou moderně pojaté jazz fusion. A ačkoli Chris Dave dával převážně prostor svým kolegům, což jistě při jejich kvalitách nebylo na škodu, neváhal si vzít občas hlavní slovo, kdy pomocí ozvěny přidané na jeden buben využil tohoto signálu k řízení ostatních členů.
Na závěr koncertu skupina zahrála klasickou píseň Hey Joe od Jimmyho Hendrixe. Ta paradoxně nejméně zapadala do celkového konceptu koncertu, což ovšem nemohlo pokazit výsledný dojem z tohoto dokonalého vystoupení. Na konci osmdesátiminutového koncertu si vzal prostor pro své sólo také sám Chris Dave. Kromě bezchybného šimrání virblu a hry s kopáky využil svých různých udělátek, která měl k sestavě bicích přidělána. Pohrál si tak například se šroubovitě přidanými plechy k bicím, které chřestily pozoruhodným způsobem.
Po tomto velkolepém zážitku vyšla na pódium hiphoperka a básnířka Akua Naru, která se svojí jazz-funkovou sestavou nabídla divákům jiné pojetí tohoto stylu. Nicméně i v tomto případě se experiment vůbec nepodařil. Texty americké hiphoperky se jako tolik průlomové neukázaly a skupina, ačkoli byla plná kvalitních hráčů, nezaujala. Hlavní problém byl v tom, že pětičlenná skupina hrála strojově chladně a bez výrazu. Sóla nenabízela nic zajímavého, vše zkrátka znělo již podezřele povědomě a nudně.
Podívejte se také na fotky z koncertů od Evy Makovské
Fádní rytmy a skladby nepředstavovaly nic, co by běžný hip hopový zpěvák nedokázal zahrát s jedním dobrým DJem. Experiment se v tomto případě tedy příliš nevydařil.
Večer již notně pokročil a vystoupení již nabrala dávno zpoždění. Ke slovu se také ještě dostala česká skupina Sato-San To. Pod tímto nic neříkajícím názvem byla ovšem schována taková jména jako basista Jaromír Honzák, bubeník a looper Tom Herman a trumpetista a klávesák Oskar Török. Pánové představili svůj nu-jazzový experiment v elektronickém pojetí.
Pro ty úplně největší koncertní vytrvalce byl v nočních hodinách ještě připraven český DJ Hoffee, který téměř celý večer hrál v prostorách chill-outu. Spotlightová tečka za Strunami podzimu však zůstane v paměti především díky úžasnému jazzfusionovému vystoupení Chrise Davea.
