Netradiční žánrové spojení přichystali pořadatelé koncertu pro návštěvníky, kteří si přišli poslechnout Erica Sardinase, jelikož nejprve vystoupil předskokan Miloš Dodo Doležal se svým bandem. Koncert nabral zpočátku krátké zpoždění, ale během večera se lehký skluz zcela smazal a koncerty proběhly takřka v návaznosti.
Metalový kytarista Miloš Dodo Doležal, který je již zavedeným hudebníkem na žánrové scéně, si pro publikum připravil hodinový set, jenž zahrnoval skladby z průběhu let. Pestrý repertoár čítal kousky jako Ď-ábel, Poutník životem nebo například Hrdej českej lev. Velmi drsná atmosféra, kterou prořezávala Milošova kytara, se chvílemi nesla na zpěvných linkách až řvoucího hlasu, které kytarista zvládal naživo s přehledem, ale také na vlně exhibice – jak kytarové, tak baskytarové. Kytarista představil další dva členy kapely – bubeníka Pavla Slechana, se kterým již spolupracuje od 80. let, a Miloše Doležala mladšího, tedy svého syna. Právě ten se ujal baskytary a kouzlil s ní v doprovodných částech i v sólových, kde vypilovával technickou stránku, pohrával si s melodií a očividně si roli po celou dobu užíval.
Po přibližně dvacetiminutové pauze, při které se přestavěla část pódia, již nastoupili očekávaní Big Motor v čele s Ericem Sardinasem. Kytarista se ihned ujal mikrofonu a vřele pozdravil sál, ve kterém nebylo velké množství posluchačů, ale i tak se během koncertu podařilo vytvořit příjemné komorní prostředí. Rezofonickou kytaru nechal nejprve zaznít v pomalejších, melancholičtějších harmoniích oproštěných od ostatních nástrojů tak, aby koncert s každou další skladbou mohl gradovat.
Ericův zpěv však chvílemi vůbec nebyl slyšet, především v hlučnějších refrénech, nicméně Eric si vystačil i bez podpůrné techniky a jednoduše zpíval do publika bez mikrofonu a doprovázel se na kytaru, což bylo příjemným ozvláštněním a napomohlo to k intimnější komunikaci hudby s posluchači. Během večera tak v jednom okamžiku zpíval do mikrofonu a v dalším se přesunul blíže k publiku a sděloval slova přímo jemu. Přeci jen je více kytaristou než zpěvákem. S prvními tóny skladby Get Down to Whiskey kapela nasadila velkou dávku energie, která z pódia přímo sálala a s velkým zapálením se i Eric pouštěl do tvárného kytarové riffu. V refrénu dal prostor také posluchačům, aby si spolu s ním zazpívali.
Kapela velmi chytře sestavila repertoár, který zahrnoval jak starší kousky Ericovy tvorby, tak i zcela nové z čerstvě vydaného alba Boomerang. Kytarista se ve skladbě Roberta Johnsona Come On In My Kitchen vydal sólově ke kořenům delta blues, které je mu očividně velice blízké. S lehkostí, přesností, jemností i vlastním pojetím zahrál jednu z nejznámějších skladeb, při níž se vyjímala slidová hra na kytaru i odzbrojující výrazný zvuk rezofonického nástroje. Eric s kytarou jako jedno tělo proplouval melodií a technicky vyšperkovával opakující se tóny.
Z posledního alba, které s sebou skupina přivezla, zazněly například rockově laděná vypalovačka Boomerang pojmenovaná stejně jako celá deska nebo blues-rocková If You Don´t Love Me, ve které se do popředí dostával Ericův chraplavý hlas. O doprovodné vokály, kterých během večera zase nezaznělo tolik, se postaral baskytarista Levell Price. Na svůj instrument si naopak vystřihl dlouhé gradující sólo, které rytmicky udržoval Bryan Keeling.
Mezi nejvýraznější okamžiky večera rozhodně patřily kytarové party hrané bottleneckem, které slidovým zvukem navozovaly atmosféru cesty, dálek a starého blues. Trio (sice pomalu a zřetelně), ale přívětivě oslovovalo publikum, dávalo najevo, pro koho hudbu hrají, a především Eric působil dojmem, že si hraní i aplaus opravdu užívá naplno. Zeptal se také posluchačů, zda si pamatují, na jakém koncertě byli vůbec poprvé. Sám se pak svěřil, že jeho první koncert, který navštívil v šesti letech, byl Elvise Presleyho a druhý Muddy Waterse. Oba hudebníci ho slyšitelně hudebně ovlivnili. Delta blues v elektrifikované podobě předvedl s neopakovatelností a rockovým šarmem, nicméně mohlo se objevit za večer více autorských počinů.
