Samozřejmě hudba není žádná sportovní disciplína, aby v ní člověk porovnával výsledky dvou týmů a srovnával jejich výkony. Nicméně v případě Sophie Hunger, která začínala svoji kariéru právě jako hostující zpěvačka v kapele Erika Truffaze, se určité vývojové srovnání obou hudebníků zkrátka nabízí.

Čtěte také: Sophie Hunger nabídla Akropoli kvalitní pop mixnutý s jazzem

Dvaapadesátiletý francouzský trumpetista přijel do Prahy představit svoji novou desku El tiempo de la Revolución, na které mu hostovala tentokrát jiná švýcarská písničkářka - Anna Aaron. Právě ta měla být i účastna tohoto koncertu v Arše. Naproti tomu Sophie Hunger stihla zahrát písně ze své aktuální desky The Danger of Light již 20. listopadu loňského roku v Paláci Akropolis. Vrátila se tak, jak ona sama říkává, do své milované Prahy již po pouhých čtyřech měsících.

Sestava její kapely zůstala od listopadu nezměněna. Za klávesy usedl opět všestranný hudebník a jediný Francouz z kapely - Alexis Anérilles. Cellistka Sara Oswald, bubeník Alberto Malo a baskytarista Simon Gerber taktéž nebyli pro pražské publikum novými tvářemi.

Koncertu dominoval klávesista Alexis Anérilles

Když tedy konečně po půl deváté nastoupila na pódium usměvavá Sophie Hunger se svojí kapelou, dalo se již jen ze všech připravených nástrojů na scéně usoudit, že se diváci mají na co těšit. A také měli. Švýcarská písničkářka rozhodně nešetřila dech a ihned se pustila do díla.

Repertoár večera tvořily převážné skladby z nové desky, ze které byly vybrány nejen anglicky zpívané kousky. Zpěvačka plynně zvládala i písně s texty čistě francouzskými, německými, nebo dokonce i rétorománskými. Její jazyková vybavenost jí umožňovala přeskakovat plynule z jedné řeči do druhé.

Kromě zpěvu je nutné také ocenit víc než úctyhodné výkony jednotlivých kapelníků, jejichž sóla byla citlivě zakomponována do promyšlených témat skladeb. Sophie Hunger vládne naléhavým a emocemi nabitým pěveckým projevem, který jí umožňuje podtrhávat psychedelické momenty skladeb. Hlavní hvězdou po Sophii Hunger, která zpívání střídavě prokládala hrou na klavír a na kytaru, byl jednoznačně klávesista Alexis Anérilles. Kromě zefektovaného fender piana hrál i na lesní roh, klavír, baskytaru, neváhal ovšem i zpívat. Za svůj energický a promyšlený hráčský styl na klavír byl mnohokrát během hodiny a půl dlouhého koncertu oceněn potleskem.

Kromě nových písní z desky The Danger of Light byly v koncertním setlistu i v podstatě nejlepší kousky z repertoáru Sophie Hunger od počátků dodnes. Během jejího vystoupení došlo například na písně Breaking the Wave, z nové desky zazněly Holy Hells, Like Like Like, Can You See Me a mnohé další. Po skončení její části večera byla tedy laťka nasazena hodně vysoko.

Erik Truffaz nezklamal, ale ani nepřekvapil

Po desáté hodině, kdy proběhla nezbytná přestavba pódia, nastoupilo kvarteto Erika Truffaze. Bez dlouhého otálení kapela ihned spustila a již po prvních pár minutách bylo jasné, že i zde se večer ponese v duchu nové desky. Erik Truffaz procítěně doprovázel své kolegy, energičtěji vystupoval při svých sólech.

Tento svobodný přístup mu umožňovala přesně šlapající rytmika, které vládli baskytarista Marcello Giuliani a bubeník Marc Erbetta. Funkové doprovody, podpořené syrovým zvukem fender piana, dodával do zvukové koláže klávesista Benoît Corboz. Ten byl výrazným aktérem koncertu, neboť jeho sóla patřila k jedněm z nejlepších zážitků večera. Přesto však koncert vyvolal mnoho pochyb.

Již při poslechu nové desky Erika Truffaze je poznat, že v současné době bere dost nápadů ze svých starších alb, což mu ubírá na překvapivosti. Koncert tento fakt jenom potvrdil. Problém nebyl v tom, že by představení bylo nudné. Naopak. Člověk, který nikdy předtím Erika Truffaze naživo neviděl, si takovou hudební lahůdku zcela jistě vychutnal a byla pro něj velkým zážitkem. Pro pravidelnějšího návštěvníka truffazových vystoupení musel být ale koncert překvapivě předvídatelný, nerevoluční a možná i trochu usedlý. Mnohá sóla a doprovody se daly očekávat dříve, než byly odehrány.

Erik Truffaz zkrátka sází již na osvědčené postupy, které mu umožňují stále potěšit široké publikum, zvláště při koncertě. Nicméně onen revoluční duch tohoto pozoruhodného trumpetisty se jaksi vytrácí a je to bohužel čím dál více znát. Vystoupení Erika Truffaze nezachránila ani hostující písničkářka Anna Aaron, která měla prostor se předvést při dvou zpívaných skladbách koncertu, na nichž se podílela již při natáčení desky El tiempo de la Revolución. Bohužel ani její výkon nebyl dvakrát přesvědčivý. Na její omluvu se dá napsat, že se určitě také špatně vstupuje do dvojkoncertu takřka na jeho konci, a tedy i po víc jak dvou hodinách hraní.

Tam, kde si Sophie pro svoji rockovou fusion vzala z Erika Truffaze a z jeho nápadů to nejlepší (nabízí se říct fender piano), ztratil jazzový experimentátor kus sebe. Ve snaze zalíbit se širšímu publiku vsadil na čitelnější a líbivější melodie na úkor své jazzové originality a nadčasovosti, kterou vždy uchvacoval svět. Přesto se však i nadále snad dá věřit, že Erik Truffaz opět najde svoji cestu, neboť se odjakživa rád pouštěl do různých hudebních experimentů. A jak už to u takových experimentů bývá, někdy vyjdou a někdy také ne.