Praze se dostalo té pocty zahajovat turné německých power metalistů Gamma Ray. Bohužel začátek společné šňůry s Rhapsody of Fire a Elvenking neproběhl úplně podle představ. Podle všeho jedna z kapel dorazila do Retro Music Hall později, a tak bylo nutné posunout začátek. Bohužel kvůli zvukové zkoušce nebylo možné fanoušky vpustit do klubu, proto většina nervózně přešlapovala před klubem.

Zhruba tři čtvrtě hodiny oproti původnímu plánu se brány „Retra“ otevřely a nedočkavý dav se vřítil do sálu. Kontrola vstupenek a bezpečnostní prohlídka proběhla rychle a efektivně, takže byli brzy všichni na svých místech. Piva už byla roztočená a na pódiu doznívaly zvuky posledních předkoncertních příprav.

Prohlédněte si také fotoreport Petra Hájka 

Bez větších okolků vtrhli na pódium italští Elvenking. Měli velmi ztížený manipulační prostor, neboť na už tak dost malém jevišti se tyčila trojice bicích souprav. Kapela tak musela balancovat kdesi mezi kytarovými hradbami a hranou pódia – prostě předkapela to nikdy nemá jednoduché. To samé platilo i o zvuku, protože někdo prostě musí zahřát reprobedny.

Vystoupení bylo velmi divoké. Během té chvilky, jež jim byla shůry dána, předvedli Elvenking naprosté maximum. Damna předvedl, že je velmi dobrý frontman, a i přes objektivně horší podmínky z něj, jako ostatně z celé kapely, sršelo nadšení. Na konci vzorově uvedli následující kapely, zkrátka předskokan, jak má být.

Následovala krátká zvukovka a do bitvy vytáhli Rhapsody of Fire. Taktéž oni se museli nějak vyrovnat s předkapelovým zvukem. Zpěv se zhruba v polovině setu vyčistil, ale kytara s baskytarou bohužel plnily během celého setu spíše vedlejší roli. Aby také ne, když bubnová mašinerie Alexe Holzwartha byla předsunuta před hlavní sadou a usměvavý bubeník do svých plechů mlátil jak smyslů zbavený. V jeho případě mikrofony téměř nebyly potřeba – podobný efekt by mělo pokoušet se nazvučit dělo ráže 88.

Po odchodu Toma Hesse zůstala židle druhé kytary prázdná, proto si musel Roby De Micheli poradit, jak nejlépe dovedl. V některých pasážích mu pomohly playbackové linky, ale druhá kytara v celkovém výrazu zkrátka citelně chyběla. Roby tak hrál všechna sóla a během celého koncertu měl ve tváři výraz pekelného soustředění.

Úplným opakem byl pak basák Oliver Holzwarth, kterého po rozdělení kapely přetáhl do „týmu Staropoli“ jeho bratr Alex. Oliver byl zcela nenucený a uvolněný a vydatně pomáhal Fabiovi dělat show.

Pokud jde o Fabia Lione, tak ten v „Retru“ opět dokázal, že je zpěvákem par excellence. Jeho pěvecký výkon byl obdivuhodný a navíc se i jako frontman posunul o laťku výš. Tvořil styčnou plochu mezi kapelou a zbytkem sálu a i ty nejkrkolomnější pěvecké party zvládal s elegancí a čistotou. Svou otevřeností tvořil naprostý protipól k zadumanému kapitánovi Alexi Staropolim, který se hrbil vzadu za klávesami a soustředěně splétal nitky symfonických partů.

Podle očekávání nebyl set postaven čistě z nových písní, bylo tomu přesně naopak. Z nové desky Rhapsody of Fire představili pouze dva kousky, Rising From Tragic Flames a titulní Dark Wings of Steel. Jinak nabídli fanouškům možnost řádně se vykřičet při epických refrénech dnes již legendárních skladeb jako Land of Immortals, Unholy Warcry, Lamento Eroico, Dawn of Victory nebo March of The Swordmaster. Do tohoto top seznamu se z novějších skladeb protlačila pouze velmi silná úderka z alba Frozen Tears of Angels, Reign of Terror. Svou show kapela ukončila skladbou Emerald Sword.

Po krátké pivní pauze světla v sálu potemněla. Napětí by se dalo krájet, celý sál očekával první tóny intra Welcome. Namísto toho do největšího ticha zazněla z playbacku ztřeštěná Bad Reputation od Joan Jett. Že by vendeta vůči maidenovskému Doctor, Doctor nebo sabatoní předehře Final Countdown? Možná. Faktem zůstává, že polovina sálu se začala usmívat od ucha k uchu (někteří okamžitě vyprskli smíchy). Zbytek fanoušků začal pokukovat po ostatních s nakrčeným obočím a výrazem ve tváři, který zcela nepochybně znamenal „co to má jako bejt?“

Čtěte také: Report z koncertu Gamma Ray a Helloween

Pokud bylo cílem této předehry uvolnit atmosféru a upoutat pozornost, povedlo se to na jedničku. Nebylo by však od věci zkrátit počet opakování klidně na polovinu. Z playbacku se plynule přešlo do klasického úvodu Welcome, po kterém se Gamma Ray ihned pustili do první skladby nového alba Empire of the Undead, Avalon. Pražské publikum tak bylo vůbec prvním, které mohlo zhlédnout tuto žhavou novinku naživo, vlastně ještě celých osm dní před vydáním.

Přestože se před turné Kai Hansen dušoval, že se strašně moc těší, až bude hrát nové věci před fanoušky, většina skladeb byla vytažena z archivu. Je to logické, hrát zcela neznámé věci, které si fanoušci ještě neměli čas naposlouchat, je na koncertu tohoto typu bezvýznamné. Z nové desky tak byly představeny celkem tři songy, kromě Avalonu ještě zazněla úderka Hellbent a baladka Time For Deliverance.

Kromě těchto tří novinek byly součástí setlistu i písně z loňského singlu, jmenovitě Master of Confusion a Empire of the Undead. Nutno dodat, že právě tyto skladby z kontextu celého představení nejvíce vyčnívaly. Stále ještě z nich nevyčpěla novota, ale fanouškům už texty stihly přejít do krve, a tak při nich vehementně podporovali veselý čtyřlístek.

Celkově bylo publikum trochu pasivní, což není překvapující vzhledem k faktu, že Gamma Ray začali hrát přibližně ve čtvrt na dvanáct. Dávat s blížící se půlnocí procítěnou baladu Time For Deliverance nebylo nejšťastnější, protože leckterého nemytého dlouhovlasáče ukolébala do hypnotického transu. Bylo zapotřebí, aby skomírající dav někdo pořádně probral. Šance se chopil Michael Ehré, který spustil palbu v podobě bubenického sóla, jež by probralo i mrtvého.

Čtěte také: Studio Gamma Ray lehlo popelem

Od té chvíle už Gamma Ray nedopřáli ponocujícímu davu ani vteřinu odpočinku. Po hymnické úderce Blood Religion kapela vytáhla nejsilnější dva trumfy, Master of Confusion a Empire of the Undead. Krátce nato byly ohlášeny poslední tři songy, kdy v rychlém sledu zazněly skladby Rebellion in Dreamland, Land of the Free a Man on a Mission.

Fanoušci byli zpět na nohou, skandující a dožadující se přídavku. I přes značně pokročilou hodinu byl sál narvaný k prasknutí. Občas se prostě musíte vykašlat na poslední metro, poslední vlak nebo cokoliv, co vás může do rána dovézt domů, a začít taky trochu žít.

Usměvavá čtveřice se ochotně vrátila zpět na stage a Hansen ohlásil, že následující dva songy už jsou opravdu poslední. Když po předposlední To the Metal dozněly i tóny bonusové Send Me a Sign, bylo již tři čtvrtě na jednu. Časový rozvrh byl dodržen perfektně, pomineme-li ovšem fakt, že byl o tři čtvrtě hodiny posunut.

Kapelu po celou dobu koncertu obklopovala aura pozitivní energie. Až na tvář předstíraného drsňáka Dirka Schlächtera měli po většinu vystoupení všichni úsměv od ucha k uchu. Hansen sice většinu písní šetřil se zpěvem a držel se v komfortu hlubšího rejstříku, v neočekávaných momentech však zcela nenuceně střílel takové ječáky, že by mu je většina powermetalových eunuchů mohla závidět. Henjo zcela nenuceně vypaloval sóla, nad kterými zůstával rozum stát, a Michael se po celou hodinu a půl poměrně úspěšně snažil roztřískat všechny činely. Rozhodně zážitek, který stojí za to zopakovat. Příště snad ve větších prostorách.