Atmosféra koncertu Hugha Masekely a Larryho Willise zůstane návštěvníkům zřejmě ještě dlouho v paměti. Proč? Nejednalo se totiž o běžné koncertní vystoupení, ale i o v podstatě komediální show. Když kolem půl osmé večer nastoupila dvojice sympatických a usměvavých černochů na podium, málokdo by tipoval, kolik energie se v těchto dvou postarších pánech vyskytuje.
Po úvodním pozdravu, při němž Hugh Masekela poděkoval, že je opět v Československu, spustila dvojice na klavír a křídlovku repertoár, který se sestával ze standardů a jazzových hitů od dob 40.,50.,60.let až po současnost. Většinou po každé skladbě se Hugh Masekela chopil řeči, kdy barvitým a vtipným způsobem vzpomínal na staré časy a jazzové hvězdy, které se v dané době po jazzových klubech vyskytovaly. Právě koncertní setlist se tak vlastně stal poctou například Herbiemu Hancockovi, Lousi Armstrongovi nebo například Charlie Parkerovi.
Kromě klasické výměny mezi klavírem a křídlovkou, kdy oba hudebníci nenechali publikum pochybovat ani na chvíli o svých hráčských kvalitách, byl asi největším překvapením každý moment, když začal Hugh Masekela zpívat. Bylo obdivuhodné, jak tento zachovalý pětasedmdesátník měl svěží a čistý hlas, kdy dokázal zpívat jak v jemných výškách, tak se i pouštět do armstrongovských chrapláků. V oněch nezpívaných částech mezi skladbami dokázal navíc vtipně imitovat typický hlas Milese Davise či Dizzyho Gillespieho, což vždy umělo všechny přítomné rozesmát.
Pohled editorky Adriany Semlové:
Pokud jazzoví fanoušci zavítali na koncert pianisty Larryho Willise a trumpetisty Hugh Masekely, dočkali se výběru skladeb od jazzových legend v komorní atmosféře pražského Rudolfina. Oba hudebníci prokázali, že standardy dokážou udržet při životě po svém a předávat jejich poselství širšímu publiku. Nicméně nejlepší kousky předváděl samotný Masekela v pěveckých částech, které oživoval vyzpívávanými citoslovci a doprovodnými melodiemi, čímž příhodně propojil klasický jazz s africkými kořeny lidové hudby. V těchto částech na publikum nejvíce působil svou živelností a expresivností. Willis naopak zastával roli doprovodného muzikanta, který si sice vystřihl několik sól, ale většinu hlavních linek obstaral jeho spoluhráč na dechový nástroj, který také několikrát odběhl k nástrojům perkusním a ukázal, jak má rytmus v krvi. Rozdělení koncertu přestávkou na dvě části nebylo zrovna vyvedeným počinem, jelikož se poloviny od sebe koncepčně nijak nelišily. Naopak výšinou večera kromě kvalitní technické hry muzikantů se staly průpovídky, historky a vtípky, kterými Masekela zcela přirozeně a nenásilně diváky bavil.
Samotný koncert trval bez krátké přestávky takřka dvě hodiny, oba hudebníci ovšem uměli svůj předepsaný čas využít právě jak koncertními tak nekoncertními vsuvkami. Ačkoli většinu doby dostával více prostoru Hugh Masekela, jeho věrný souputník, klavírista Larry Willis, se rovněž dokázal několikrát odtrhnout od doprovodné role, kdy zajímavým rytmickým sólem upozornil, v čem je právě jazz šmrnclý s africkými rytmy tak specifický. Koneckonců sám Masekela se několikrát během koncertu chopil různých chrastítek, čímž zexotičnil hudbu samotnou.
Podívejte se také na fotografie z koncertu
Na závěr se s publikem rozloučili hudebníci skladbou Cantaloupe Island od Herbieho Hancocka, čímž jako by připomněli posluchačům, že již za pár dnů do České republiky tento slavný klavírista také zavítá. Hugh Masekela i Larry Willis splnili očekávání a ukázali na Strunách podzimu, jak vypadá americký jazz spojený s africkými vlivy, respektive ukázali, co je to poctivý jihoafrický jazz.
