Svorníkem kapely byl lahodný zvuk hammondových varhan, které Ken Hensley využívá jinak než jeho rockoví kolegové Keith Emerson či Jon Lord. Říkám-li jinak, musím bohužel dodat až příliš skromně. Ken Hensley se jimi pouze doprovází a až na jeden náznak prakticky vůbec neimprovizuje. I tak se ale kapele podařilo rychle navázat kontakt s publikem a písně měly odezvu. Hammondovy varhany jsou opravdu královský nástroj, protože i jednoduchá Hensleyho hra působila zvukomalebně.
Největší odezvu měly pochopitelně původní písně Uriah Heep. Ken Hensley ale na nich zakrněl, nové věci nemají žádný stylový posun a celou dobu si udržovaly mollovou ponurost. Tam, kde kapelník už nestačil s výškami, skvěle ho zastoupil zpívající basista Roberto Tiranti. Jeho mladý hlas ve fistulích opravdu připomínal původní Uriah Heep. To on byl novou hvězdou jeho vystoupení. Během rockové show došlo i na skvělé kytarové improvizace Kena Ingwersena a bubenické sólo Toma Arneho Fossheima. Po povinném hitu Lady in Black, kdy Hensley cvičil s publikem jako krotitel v cirkusu, přidal ještě dvě písně a s Prahou se dojatě loučil.
Určitě v závěru své kariéry hrál i před prázdnějšími sály, než byl Retro Music Hall. Neměl jsem to štěstí vidět nedávný koncert Uriah Heep, které udržuje při životě zakládající kytarista Mick Box. Ti se zabývají autentickou interpretací původních hitů a hraje jim to podle očitých svědků možné ještě líp než zamlada. I jim ale k úplné dokonalosti možná chybí právě Ken Hensley.
