Introvertně vystupují Ribot totiž ihned po nástupu na pódium spustil poměrně volnou, kytarově syrově znějící, improvizaci, v níž hledat systém bylo přeci jen poměrně náročné. Aby obraz tohoto výstupu byl dostatečně ribotovsky bizarní, na pomocnou židli si postavil přesýpací hodiny, které za celý koncert celkem asi dvakrát otočil. Nicméně touto časomírou se zase tolik neřídil, neboť hrál dál, i když se mu písek dosypal. No budiž.
Každopádně pojetí večera, které primárně mělo čerpat z poslední Ribotovy sólovky Silent Movies, bylo pro posluchače poměrně nekompromisní a na udržení pozornosti nesmlouvavé. Dá se říci, že Marc Ribot si patrně hodně věří v sólovém vystupování, ovšem je otázkou, jestli je schopen táhnout celý koncert stejným tempem. Když si člověk připomene například kytaristu Garyho Lucase, u něj se toto dá s jistotou říci, neboť ten mění styl hraní tak bystře, že divák se nestačí divit. V případě Marca Ribota taktéž docházelo k určitým proměnám, ale drobné náznaky blues, jazzu, country či punkrocku byly povětšinou přeorány brutální improvizací.
Názor redaktora Martina Lauera:
Čtvrtek 19. března se Palác Akropolis stal dějištěm sólového vystoupení Marca Ribota. Tento všestranný kytarista, který holduje jazzu i punku a představil se po boku takových hudebních velikánů jako jsou Robert Plant, John Zorn nebo Tom Waits poprvé uvedl v Čechách svou sólovou tvorbu. Kromě hraní se všelijakými hudebníky a vedení bezpočtu kapel (se dvěmi z nich - zběsile eklektickou punk-jazzovou formací Ceramic Dog a se svým triem již dříve zavítal do Prahy) totiž Ribotovi ještě zbývají síly na skládání vlastních písní a doprovázení němých filmů. A právě tato činnost dala vzniknout jeho Silent Movies.
Prohlédněte si také fotografie pořízené z koncertu Marca Ribota
Lze utáhnout koncert jen hrou na akustickou kytaru? To je otázka, kterou si možná tento večer kdekdo v Akropoli kladl. Délku trvání koncertu si Ribot odměřoval přesýpacími hodinami, které otočil tuším třikrát. Prvních zhruba 20 minut Ribot jen tak improvizoval, střídal všelijaké motivy, pohrával si s nimi a vždy je rozvedl buď do rozklíženého akordu nebo se zacyklil v rytmické smyčce několika tónů, ze které nakonec odstředivým pohybem vylítl jako nadraný opilec ze svého oblíbeného lokálu po zavíračce. Takové momenty, stejně jako ty, když kytaru podladil nebo otočil přesýpací hodiny, publikum vždy notně pobavilo. Po hudební stránce v tom však až tak moc zajímavého nebylo. Jakkoliv sympaticky může Ribotův okázalý a svérázný styl hry na kytaru připadat, absencí větších excesů a rezignací na boření konvencí hry na kytaru, jež jsou hlavní devizou jeho kapel, stejně jako hlavou klimbající nad svou kytarou Ribot zpočátku spíše usazené diváky uspával než že by je zvedal ze židlí.
Aby člověk jenom nehaněl, Marc Ribot je skutečná hračička ve svých improvizacích. Nestaví totiž ani tak na technice, jako spíše na syrovém mučení strun, které i pro efekt podladí, rozladí, přejíždí po nich rytmicky nehty... Zkrátka je nekompromisní jak vůči divákům, tak i vůči nástroji. A co je nutno uznat - i tento projekt je originální a zkrátka naprosto odlišný oproti jiným jeho hudebním experimentům. Možná by vřelosti celého koncertu i bývalo prospělo, kdyby aspoň na chvíli třeba obměnil akustickou kytaru za elektrickou, ale jeho záměr byl jiný. Publikum se poměrně statečně drželo, ale přeci jen po první hodině se část diváků už začínala zvedat a tu a tam odcházet.
V poslední části večera možná prozřel i sám Ribot, že stejným způsobem hry si pozornost posluchačů neudrží a přeci jen se začal více snažit, nicméně dojem nemastného-neslaného vystoupení asi v mnohých nejspíš přetrvá. Na závěr koncertu se rozloučil zajímavým coverem beatlesácké písně Happiness Is a Warm Gun, aby poté zmizel z pódia. Marc Ribot možná mohl předvést větší odvaz, nicméně dojem potrhlého kytarového experimentátora mu nikdo neupře, protože přeci jen má stále dost divoké invence navzdory ne úplně vydařenému koncertu.
