Nakolik se mohla česká předkapela prát sebevíc, úrovni Dona Aireyho a jeho party se vyrovnat nemohla. Duo Drumhonic ve složení kytara-bicí sice snaživě zasypávalo beaty zaplněný sál, ale celkový dojem byl spíše mdlý a nezáživný. Holt role předskokanů je často nevděčná.

 Prohlédněte si také galerii fotek pořízených z koncertu Dona Aireyho

Hlavní hvězdy večera se zjevily po krátké pauze, kdy nenápadně nastoupily na pódium a spustili hned zpatra poctivou rockovou vypalovačku Eyes of the World od legendární skupiny Rainbow Ritchieho Blackmora. Repertoár této skupiny může Don Airey bez obav využívat, protože v ní působil v letech 1978-1981. Ostatně je až neuvěřitelné, v čem všem během své hard rockové kariéry působil. Don je zkrátka takový hard rockový kronikář, který se může pyšnit působením ve skupinách jako Colosseum, již zmíněné Rainbow, Black Sabbath nebo v současné době v Deep Purple, kam ho před svým odchodem doporučil přímo sám Jon Lord. Koncert tak byl v podstatě hudební životopisem tohoto nezdolného rockového matadora, kterému by navíc nikdo netipoval 66 let.

Jako podporu pro popsání svého hudebního života přivezl s sebou bubeníka Darrina Mooneyho, jenž působil například ve skupinách Primal Scream či dokonce hrál, stejně jako Don Airey, s kytaristou Garym Moorem. S jménem Garyho Moora byl v minulosti provázán i Laurence Cottle. Tento jazzrockový basista se může pyšnit spoluprácemi s Cozym Powellem či Ericem Claptonem. Sestavu doplnil poměrně mladý, ale technicky velice schopný, irský kytarista Simon McBride a zpěvák Carl Sentance, který byl postaven před nelehkou úlohu - poradit si se všemi hard rockovými peckami z náročného repertoáru.

To například byla bezesporu slavná párplovská Child in Time, která během koncertu zazněla. Don Airey si tuto skladbu s Deep Purple již tolik neužije, protože přeci jen Ian Gillan se jí už, vzhledem k pěvecké náročnosti,vyhýbá. Nicméně právě proto si s touto sestavou na ni troufl a nutno dodat, že kdo zavřel oči, tak jako by byl účasten koncertu Deep Purple někde v 70. letech v některém z prosluslých britských rockových klubů. Mimo Deep Purple se ale koncert točil spíše v osmdesátkově znějících hitovkách od Rainbow, kdy kapela zahrála například No Time to Lose, Lost in Hollywood či Difficult to Cure. Přeci jen většina kapely byla spíše aktivní v osmdesátých letech než sedmdesátých a na zvuku to bylo lehce znát, paradoxně tak nejvíce klasicky zněl mladý kytarista Simon McBride a samozřejmě Don Airey.

Mimo Rainbow nemohl Airey samozřejmě nepřipomenout i svoji spolupráci s nedávno zesnulým Garym Moorem, jehož mimo jiné uctil i skladbou z jeho stejnojmenné sólové desky Back on the Streets. Kapela s přehazováním coverové výhybky problém evidentně neměla a užívala si vřelé atmosféry klubu, kde se jí dostávalo pochvalného potlesku i jásotu. Však již dříve se Don Airey několikrát vyjádřil, že do České republiky jezdí velice rád. Toto stanovisko ostatně zastává i zbytek Deep Purple. Samozřejmě došlo během koncertu i na představení několika skladeb ze sólové tvorby Dona Aireyho i na slavný hit Over the Rainbow, který mají v oblibě mnozí známí rockeři (Jeff Beck na loňském pražském koncertě se mu taktéž neubránil).

Po skončení základní části došlo bohužel opět na pro mě určitě nepochopitelné klišé, kdy Don Airey měl potřebu zahrát Smetanovu Vltavu. Je to zajímavé, že tento postup uplatňoval mimo jiných rockerů i Jon Lord při koncertech Deep Purple v České republice, kdy poněkud sprostě znějící klasická melodie má být projevem úcty domácímu publiku. Snad jednou hudebníkům dojde, že toto vyjádření jakéhosi ponětí o tamní kultuře není potřeba, když posluchači přišli na koncert spíše sami uctít dotyčnou kapelu. Ale budiž.

Na závěr svého vystoupení vybral Don Airey opět párplovskou skladbu Black Night, která jako kdyby byla jakýmsi předkrmem před koncertem samotných Deep Purple, kteří mají v říjnu přijet do Plzně. Koncert skupiny Dona Aireyho tak byl velice příjemným hard rockovým naladěním a zároveň skvělou dvouhodinovkou hard rockového dějepisu, neboť jak již bylo řečeno - Don Airey je žijící pamětník a hráč takřka všech hard rockových skupin ze 70. a 80.let. Zbytek kapely si rovněž zaslouží úctu, neboť odvedli poctivou rockerskou práci. Díky Done!