Kdo Lenku Dusilovou nějakou dobu sleduje, musí poslední roky tleskat radostí. Před našimi zraky se pomalu z introvertní, divoké rockerky rodí uhrančivá, silná, krásná, svým způsobem křehká zpěvačka s jasným názorem a přitom otevřená všemožným experimentům. Za zády ji víc než doprovází kapela Baromantika, složená z Martina Nováka za bicími, samply a mikrofonem, Patricka Karpentského na kytaru a basu, Beaty Hlavenkové za klávesami, Matěje Belka za druhými klávesami s efekty a občas za basou. Od první chvíle je zřejmé, že kapela je jeden organický celek provázán osobními vztahy a tvořením, kde má každý svůj hlas a prostor. Jen díky Baromantice, která vytváří elegantní, třeštící, plynoucí, přesvědčivě provedené emoční smrště, si může přirozeně klubová Lenka dovolit povedený "mega" koncert, jakým byl například křest posledního alba V hodině smrti před dvěma lety ve vyprodané Arše, nebo nyní koncert v rámci turné Oslava Života v Akropoli.

Na koncertě v Akropoli jsme měli šanci uslyšet naprosto unikátní směsici skladeb. Ponořovali jsme se do hloubek songů z nejnovějšího alba, kde se působivě povedly například písně Duszo moja, Indiánky, Ricardo, Takafei a k velkému překvapení i Tichá - Černá, která je v originále nazpívaná s Davidem Kollerem, na koncertě ji bez váhání vyšvihl Martin za bicíma, aniž by přestal hrát a nutno dodat, že jejich dva hlasy vytvářely velmi příjemnou symbiózu. Z alba Baromantika (2011), jsme mohli proplout písněmi jako jsou Luna, Baromantická, Království zvyku, Smiluje a dalšími. K velkému překvapení došlo v momentě, kdy vzala Lenka zhruba uprostřed koncertu do rukou elektrickou kytaru a zazpívala pár pecek, které vznikly ve spolupráci s Davidem Kollerem na Lenčiných sólových začátcích. Vévodící písní se z této série bez pochyb stala pecka Pro tebe - také sklidila stěny bořící aplaus. Ocenění si v rámci uměleckého výkonu zaslouží také osvětlovač, který skutečně velmi vkusně dotvářel celý příběh probíhající na pódiu, díky čemuž mohla mít na posluchače hudba ještě intenzivnější dopad.

Ke konci koncertu proběhla překvapivě vřelá komunikace mezi Lenkou a jistou Veronikou, která si přála píseň Valerie, ale nebylo to nic oproti následujícímu mini kolapsu, kdy se Lenka nějak pořád nemohla chytit v textu a smála se a v následující písni nemohla najít kytaru a pak ji praskla struna a najednou to vypadalo, že se vše sesype, ale naopak. Lenka byla tak zmateně roztomilá a upřímná, že se jí podařilo vyklouznout z katastrofy s humorem, a své posluchače si tak k srdci přitáhnout ještě blíž.

Koncerty Lenky Dusilové jsou významné především pro mistrovské umění procházet různými emočními krajinami a vést tak posluchače pevnou rukou, nechat je prožívat vlastní příběhy v rozmezí nálad skladeb, které jsou pečlivě sestaveny, aby duševní cesta během dvou hodin koncertu byla co nejpřirozenější a k prospěchu následujících dní. Je krásné a obdivuhodné, že máme v České republice tak zralou a vnitřně bohatou umělkyni, která se nebojí měnit a zároveň zůstává svá. Lenka Dusilová ví, že má co říct, a šťastný ten, kdo její hlas zaslechne.