Kupodivu na sebe Velký Maceo nenechával dlouho čekat, jak je častým manýrem hvězd podobné velikosti. Chvíli po deváté se rozezvučely první akordy, kapela prohřála už tak dost rozrajcované publikum a pak přišel... ne, ještě ne. Jak je totiž dávným zvykem, Maceo Parker s sebou vozí blonďatou uvaděčku, která dodává celé akci noblesu a závažnost. Cirkusovým hlasem jsme byli oficiálně uvítáni na koncertě, kapela graduje a konečně se ozývá: "Ladies and Gentleman, please welcome on the stage Mr. MACEO PAAARKEEER!" Zazněl ostrý zvuk saxofonu a na pódium přichází tanečním krokem vysoký, štíhlý a věčně svěží Maceo, černé brýle na nose, energie na 200%, připraven nás roztančit a udržet na vrcholu těch nejlibějších emocí následující dvě a půl hodiny.

Kapela reagující na každý Maceův úšklebek pohupovala melodiemi ve složení podmanivých kláves - Wil Boulware, energické kytary - Bruno Speight, nepřekonatelné basy - Rodney Curtis, nepostradatelného trombónu - Greg Boyer a usměvavých back vokalistek - Marta High a Darliene Parker. Jako zlatý hřeb osazenstva trápila bubny stokilová kouzelnice Nikki Glaspie s výrazem, jakoby si v neděli dopoledne vykračovala po parku, ve skutečnosti sázela s naprostým nadhledem těžce posazené groovy, kterými v nedávné minulosti nepohrdla ani čokoládová královna Beyoncé.

První třetina koncertu se nesla v duchu známých vypalovaček jako jsou Funky Fiesta, Off the Hook nebo Make It Funky , fanoušci postupně vplouvali do extatických rytmů, až do prvního překvapení, kterým byla jedna z vokalistek, vznešená starší černoška s hlasem jak zvon, který když naplno rozezvučila v písni Think, člověka zamrazilo až v patě. Po první dámě Maceova bandu dostal prostor k projevu pozounista, jenž jiskřivou sílu předešlé části show trochu rozvolnil tklivými melodiemi, na chvíli jsme mohli zvolnit tempo rytmického přešlapování a zasnít se, případně chytit kolem pasu drahou polovičku. Na něžných vlnách love songů chvíli ještě pokračoval i Maceo, nicméně zakrátko se var hudby vrátil k počáteční teplotě, poslechli jsme si pohyblivou, sólo si užívající druhou vokalistku Darlene v coveru písně Stand by Me. Následovala nálož dalších pecek, zmiňme například Let's Get It On, či Funky Drummer až konečně přišlo na řadu očekávané bicí sólo.

Nikky se do toho mohla trošku víc opřít (nebo spíš ještě víc), postupně obohacovaný výchozí groove se za chvíli proměnil v kanonádu paradidlů, proložený heavy metalovým bum-čvachem, zakončeným změtí živelných tisíců úderů zahraných s takovou expresí, že se posluchač rázem ocitl v pralese na začátku veškeré hudby, kultury a dalších znaků, díky kterým si říkáme vyspělá civilizace. Najednou jsme byli zpět u rituálních ohňů a tančili spolu s domorodci v divokém víru posvátných rytmů, Nikky je šamanem, náčelníkem, proudící silou, rozhněvanou bohyní a svým vystoupením s přehledem ovládla celý prostor. Když už tedy opravdu všichni zírali s pusou otevřenou, Nikky zasadila přesně mířenou závěrečnou ránu a za dunivého potlesku triumfálně opustila pódium.

Následovala poslední část koncertu, korunovaná hitem Pass the Peas. Kolotoč uvolněného veselí, nenucená radost a návrat k funkovým riffům cloumali ještě další půlhodinku podlehnuvším publikem. Když se míra nadšení dovršila k příjemné únavě, proběhly povinné přídavky, a kapela v čelem s Maceem se mohla zaslouženě odebrat do spodních komnat klubu a nabírat síly k další štaci.