Když lídr Megadeth Dave Mustaine po druhém vyhazovu basáka Davida Ellefsona sliboval, že se kapela vrátí se silným materiálem, bylo to spíš považováno za standardní marketingové řeči. Jenže, světe div se, deska The Sick, the Dying... and the Dead! skutečně způsobila nemalý poprask a tak se čekalo jak se nová sestava s navrátilcem Jamesem LoMenzem předvede naživo. Zvědaví na to byli pochopitelně i návštěvníci pardubického koncertu.
O roli předkapely se v hlasování poprali zájemci z celé země a vyvolenými se nakonec stali jihočeši Frozen Poppyhead. Jejich set trval necelou půlhodinu a kapela ji využila v maximální možné míře. Z pódia zněl moderní, energický metal. I když nemohu říct, že by mi nějaký ze songů vyloženě zůstal v hlavě, šlo o vyspělý a sebevědomý výkon. Doby zvukového prznění předkapel jsou snad již tytam a tak ani z tohoto hlediska nebyla slušně zaplněná pardubická aréna nijak ochuzena. Frozen Poppyhead publiku podělovali slovy, že se jednalo o nejlepší koncert v jejich životě a při odchodu je provázel potlesk.
Megadeth zahájili intrem, do nějž se na obří obrazovky promítaly animované motivy z obalů jejich nejpopulárnějších alb. Společným motivem byl pochopitelně Rattlehead - maskot, provázející Mustainovu partu už od debutu Killing Is My Business... and Business Is Good! Úvodní skladbou stal Hangar 18, což je pro otvírák zajímavá volba. Jedná se totiž o komplexní, vrstevnatou, dlouhou skladbu plnou strhujícíh riffů a změn tempa. Svým způsobem je typickým příkladem největší síly tvorby Megadeth. A pro pardubické publikum jasnou ukázkou toho, na co se připravit.
Jako první mě zaujal zvuk. Tak agresivní a ostrý zvuk jsem asi ještě na žádném koncertu nezažil. Zároveň ovšem byly všechny nástroje krásně čitelné, včetně vpravdě hromových bicích, žádná hluková stěna. V kombinaci s precizní hrou všech členů sestavy vzniknul vskutku intenzivní mix, jež byl díky filmovým smyčkám na obrazovkách navíc umocněn i vizuálně. Jednalo se zkrátka o místy až vyčerpávající frontální útok na všechny smysly.
Chvilku klidu přinášely pouze pauzy mezi jednotlivými písněmi, kdy se podium ponořilo do několikavteřinové tmy. Spád koncertu to kupodivu nijak nenarušovalo, pauzy sloužily spíš jako nadechnutí. Jiná komunikace s publikem takřka neprobíhala. Koneckonců Megadeth mají ohromující arzenál hitů, jež nemusí svým fanouškům nijak představovat. A došlo na všechny, o nichž lze prohlásit, že jsou nejvýznamnější. Velkou radost mi udělalo, že stále hrají Angry Again ze soundtracku k Poslednímu akčnímu hrdinovi. Novinku nakonec reprezentovala pouze jediná věc - první singl We’ll Be Back. Při té příležitosti Mustaine v rámci jedné z mála promluv k publiku nezapomněl zmínit skutečnost, že The Sick, the Dying... and the Dead! je z hlediska umístění v žebříčku prodejnosti historicky nejúspěšnějším albem Megadeth u nás.
Publikum pochopitelně reagovalo vstřícně především na největší klasiky typu Symphony of Destruction, či Peace Sells. Během A tout le monde dostalo největší šanci předvést znalost textu a nenechalo se zahanbit. Koncert trval střízlivých devadesát minut. Megadeth zahráli patnáct písní a jasně ukázali, že i čtyřicet let po svém vzniku patří mezi metalovou extratřídu a bylo by velkou chybou je odepisovat.
Frozen Poppyhead: Blessing of Doom, Egoeater, Searing Tides, Salute, Rattle
Megadeth: Hangar 18, Dread and the Fugitive Mind, Angry Again, Sweating Bullets, Wake Up Dead, In My Darkest Hour, We'll Be Back, Conquer or Die!, Dystopia, Trust, A tout le monde, Symphony of Destruction, Peace Sells, Mechanix, Holy Wars... The Punishment Due
