Napsala: Lenka Petrusová
Jako by Robert Johnson nebyl jediný, kdo pro nesmrtelnost svého hudebního odkazu uzavřel smlouvu s ďáblem. Délce Buddyho kariéry totiž k satanskému číslu chybí už jen poslední z trojlístku totožných číslic. V září tomu bude už šestašedesát let, kdy jednadvacetiletý muzikant vyměnil louisianskou metropoli rozkročenou mezi nejdivočejším meandrem Mississippi za břeh Velkého jezera.
Odkaz delty zbavoval nánosů venkovského hraní jako doprovodný hudebník etablovaných sólistů kultovního labelu Chess Records, který hypnotické rytmy jižanských pachtýřů elektrifikoval a naleštil pro potřeby nově budovaného velkoměstského života. Jméno Buddyho Guye v oficiálním pantheonu chicagské školy samozřejmě naleznete, byl to ale až obdiv členů britské invaze, zejména pak nezměrné fanouškovství Erica Claptona, které mu dopomohlo k vlastní, dnes už legendární sólové kariéře.
Sedm dekád trvající putování po vrcholcích hudebního průmyslu, s největší náloží žánrových cen na bedrech, se však držitel bluesové profesury, přinejmenším symbolicky, rozhodl zakončit právě letos. A to rozlučkovým turné, jež svým názvem rozverně upomíná na jeho průlomové album z počátku devadesátých let. Rozhodnutí zcela dobrovolné, jako přiznaná prevence před stářím utrženou profesní ostudou. Nohy nahoru si však snad bluesový zpěvák kytarista dát nehodlá. Harcování jen dle vlastních slov vymění za více než zasloužené pohodlí nahrávacího studia. Truchlící fanoušci se tak alespoň mohou konejšit vidinou menších odstupů mezi jeho budoucími deskami. Loučení s pódiem navíc také není definitivní. Jen bude muset napříště patřit jednomu z chicagských barů nebo velkému hudebnímu festivalu. Těžko říct, zdali do nich bluesový matador počítá i ty evropské. Výlet do New Orleans to však jistí. Na tamějším jazzovém festivalu totiž hodlá účinkovat do smrti.
Přestože je prakticky jisté, že Buddyho Guye už v Česku potřetí hrát neuvidíme, nemusí se tuzemské publikum rozhodně cítit ukřivděně. Praha si totiž koncertem v posledních hodinách horké červencové neděle zajistila členství v exkluzivním klubu. Patří mezi pouhou pětici měst starého kontinentu, v nichž se během turné čítajícího téměř sto třicet zastávek bluesový mohykán objevil. Naše hlavní město navíc evropskou část Damn Right Farewell Tour uzavírá, po dvojici zrušených představení v Izraeli se tak Buddy Guy vrací hrát zpátky do USA, v nichž koncertní šňůru odstartoval už na začátku února. Kongresové centrum je navíc společně s pařížskou Olympií jediným evropským místem, kde vyzbyl čas i na předskokana. Zatímco ve Státech se před hlavní hvězdou kromě jiných zavedených jmen objeví také zdejšímu posluchači známí Kenny Wayne Shepherd, Eric Gales, Samantha Fish nebo Ally Venable, bylo to právě jméno Buddyho věrného spoluhráče, prominentního žánrového producenta a v neposlední řadě bubeníka Toma Hambridge, kterému headliner svěřil v srdci Evropy úvodní slovo.
Strategická poloha metropole a příslib účasti na milníku hudební historie uprostřed vzkříšené turistické sezóny přivedla do velkolepých prostor “Kongresáku” mezinárodní osazenstvo. Nad změtí puntíkovaných košil a šatů odkazujících k věrnosti umělcovy značky se tak linuly všechny myslitelné přízvuky angličtiny, vzduchem létaly zákulisní historky ze života místních i přeshraničních muzikantů. Každý, kdo si alespoň trochu pustil blues do života, nemohl zkrátka pohodlné, velurem potažené křeslo velikášského sálu nechat k závěru víkendu volné.
Zahajovací tandem složený ze zmíněné kapelní stálice Toma Hambridge a jejího nováčka, teprve třiadvacetiletého klavíristy Daniela Souvignyho, předvedl mistrovskou lekci předskokanského umění. Úplně první tóny večera měly, pro někoho možná překvapivě, lehce najazzlý návin. Souvignyho jméno, který v Buddyho jinak stojatém ansámblu nahradil loni zesnulého pianistu Martyho Sammona, je totiž skloňované zejména na scéně komplikovanějšího afroamerického žánru. Je však očividné, že jsou to nekončící salvy energických výpadů měnící klávesy na černobílou šmouhu, které několikanásobnému výherci klavírních soutěží s měsícem stráveným klasickou hrou v Petrohradě zajistily místo po boku člověka, jehož vlastní halasný rukopis dlouhá léta pozvedával upjatější obočí a paradoxně bránil pozici pódiového lídra.
O co jsou však Guy s benjamínem Souvignym šibalštější, o to je druhá, zkušenější půlka předskokanského dua vřelejší. Tom Hambridge s rytmičákem, činelem a vlastními hlasivkami navodil v oficialitami zavánějící aule dokonalou iluzi klubu, v němž si u sklenky whiskey poslechnete mistrovské kousky z oboru. Od druhé skladby už luskaly prsty i české bluesové ikony, několikanásobný nositel Grammy si nezřídka jako kus soupravy přivlastnil také stojan mikrofonu, do kterého jinak pouštěl svůj plný, jemně zastřený hlas. Zkratka v podobě příjemně sebevědomého performera, který nenuceně kouzlí s atmosférou, však nemůže zastínit skutečnost, že je Hambrige především absolutně profesionální a všestranný muzikant, který od nonšalantní profese nakopávače bez problémů odběhl i k precizně a s kapkou sentimentu odzpívané americaně Shoebox. Rozehřívací kolo par excellence. Jako by nebylo ještě ani devět, ale o pár hodin víc, kdy bývá zábava v nejlepším. Prostě happy fucking blues.
Že se fanoušci dostali do varu bylo jasné i z opakovaného hvízdání, kterým se ve středu hlediště, s ohledem na věk a zásluhy účinkujícího poněkud nevybíravě, dožadovali nástupu hlavní hvězdy. Minutu po čtvrt na deset se za zvuku první skladby, kterou se Buddy Guy jako dítě naučil hrát, tedy Boogie Chillen od Johna Lee Hookera, na pódium dostavila kapela, jinými slovy zahajovací dvojice doplněná o další stálé členy, baskytaristu Orlanda Wrighta a kytaristu Rica Jaze, kterému Guy svěřil roli věrného kytarového komorníka, který svými doprovody a občasnými plnokrevnými sóly pomáhal překlenout hlušší části vystoupení.
Stejně jako před pěti lety v intimnější Lucerně, i nyní, a kdy také jindy, vítal Guye ve stoje aplaudující dav. Ten pozdrav, stejně jako minule, opětoval známým výkopem v podobě Damn Right, I've Got the Blues. Následovala osvědčená koncertní receptura, dle níž své bluesové gumbo vaří Buddy Guy na prknech již mnoho let: galimatyáš klipovitých ukázek z děl vlastních učitelů (Boom Boom), spolupracovníků (Hoochie Coochie Man, She's Nineteen Years Old, I Just Want to Make Love to You) i učedníků (Strange Brew nebo ručníkem zahrané Voodoo Child), zahuštěný kapkou originálních kousků (závěrečná I Let My Guitar Do The Talking) a nemalou porcí jímavých příběhů, životních mouder a zejména obrovskou náloží fórků a skopičin, které jsou pro show Buddyho Guye, ostatně jako pro samotné kořeny bluesové performance, příznačné.
Přestože bylo, zejména v úvodu, anekdot více než samotného hraní, myšlenky na shovívavost k ubývajícím silám hudebního pamětníka vždy spolehlivě zahnala obrovská síla jeho hlasu a neochvějná schopnost dostát vlastnímu rukopisu, tedy agresivní, erotickým dusnem nabité hře, jejíž základy stojí na extrémním střídání dynamiky. Zub času sice uhlodal z délky intervalu, po kterou je Guy ochotný zvuk bouřlivě valit před sebou, umění ostrého výpadu však zůstalo, přírodním zákonům navzdory, netknuté. Škubající se siluety tak byly v neděli poměrně běžně viditelným jevem, to když z absolutního pianka dostaly Buddyho lickem na solar. Zvukovými homeruny se ostatně celý koncert potutelně bavil, stejně jako snahami zasvěcených jedinců dozpívávat načrtnuté bluesové klasiky. Že ovládá interakci s publikem a zpěv s krapet větší jistotou než původní vzpěračské maratony po hmatníku, doložil třeba v jedné z mála dohraných skladeb, autorské a rodinnou prozíravostí prodchnuté Skin Deep. Že se vedle něj ostýchá zpívat i Mick Jagger, jehož lze bez nadsázky označit za člena “nejznámějšího fanklubu Buddyho Guye” a kterému šestaosmdesátiletý Buddy o víkendu věnoval pár akordů groovem načichlé Miss You, je po nedělním vystoupení zcela pochopitelné.
Po tradičním výšlapu mezi jásající dav se distingované svědectví odchodu živoucí legendy proměnilo, alespoň částečně, v zasloužené echo toho, pro co bylo chicagské blues vlastně stvořené: k nespoutané zábavě, po úmorné šichtě zasloužené dávce sprosťáctví. Nemalá část posluchačů se ze seslí sice zvedla výlučně s vidinou dobrého záběru nebo uloveného trsátka, v rozpohybovaném davu občasně korigovaném místní ochrankou nechyběli ani ti, kteří svými extatickými pohyby a neskrývaným nadšením dávali tušit, že jsou si původního, neelitářského poselství bluesové hudby vědomi. I když se tak mnozí rozvlnit boky z různých důvodů zdráhali, večírek na rozloučenou posledního živoucího titána s kariérou uvozenou snad všemi myslitelnými zlomy v dějinách kytarové hudby, propůjčil vlastníkům jinak rozvážnější chůze na cestu domů rozverný odpich.
