Přestože vystoupení proběhlo v pondělí večer, bylo Retro zaplňené. Pražané dali jasně najevo, že mají ve svých řadách mnoho fanoušků Scorpions, UFO nebo Michael Schenker Group. O to horší dostala přivítání předkapela, britská gothic metalová formace Hanging Doll. Nebylo to ale pouze tím, že by posluchači byli všichni tvrdí rockeři, které hned tak nějaká slečna za mikrofonem do kolen nepoloží.

V prvé řadě je nutno podotknout, že Hanging Doll působili naprosto nepřesvědčivě. Mezi fanoušky a kapelou, jako by vyrostla zeď. Ač se zpěvačka Sally Holiday snažila působit mile a alespoň trošku publikum obměkčit, na atmosféru to nemělo pražádný efekt. Hudba prostě nešla ven a kapela neměla šanci získat si respekt.

Snad jedinou zábavnou věcí na celé, jinak veskrze otřesné, produkci byla image kytaristy Dana Leddyho, který s brýlemi, cylindrem a Les Paulem hodně připomínal Slashe. Jako zbytek kapely se hodně snažil - hrál, zpíval, growloval, ale stejně udělal přítomným rockerům největší radost ve chvíli, kdy si při skládání aparatury zapálil cigaretu. Obrázek klonu známého kytaristy tak byl zcela kompletní.

Za pět minut dvanáct

Předkapela si s likvidací pódia dala celkem načas a dav začínal být netrpělivý. Pro vyplnění času hrála z beden pánům v džínových vestách Kylie Minoque. Jak již bývá zvykem, zvukař perfektně odhadl vkus přítomných v hledišti.

Obrovskou profesionalitu vykázali Schenkerovi technici. Po zhruba dvaceti minutách, kdy se na pódiu vůbec nic nedělo, se přihnali jako vítr a během dvou minut měli nazvučeno. Ještě vychutnat intro a jde se na věc. 

Kapela vběhla do haly s písní Into the Arena. Celá sestava čítala celkem tři "škorpióny": za bicí usedl Herman Rarebell, baskytaru hrál Francis Buchholz a třetím členem klubu ex-Scorpions byl samozřejmě Michael. K mikrofonu Schenker postavil zpěváka, kterého můžeme znát například z Rainbow, Doogieho Whitea. Ten předváděl po technické stránce úžasný výkon, skvěle komunikoval s publikem. I v závratných výškách měl ještě bohatou rezervu. Jen v písních Scorpions bylo znát, že barevně na Klause Meineho nemá.

Podívejte se také na fotoreportáž Evy Makovské

Klávesy a druhou kytaru si vzal na starost Wayne Finlay. Oproti Michaelovi je o dost mladší, kytaru tlačí do mnohem modernějšího a říznějšího zvuku, ale stejně ve chvíli, kdy po něm přistoupil k sólu Michael, bylo vidět, kdo je pravá hvězda a že vše vychází pouze a jen ze srdce a z rukou.

Shrbený, zmožený potyčkami s životem a nástrahami rock'n'rollu, přesto vyzařující neskutečné charisma. Oproti dřívějšku se prý dal neuvěřitelně do pořádku. Tři roky již nepije, ale léta nezřízeného rockového života si vybrala svou daň.

Po hudební stránce ale Michael Schenker neztratil nic ze svého umění. Kytaristé v publiku jen žasli nad jeho hammeringy, pick slidy a mnoha dalšími šílenostmi. Ač na to v první chvíli nevypadal, Michael odehrál téměř dvouhodinový set, během kterého představil to nejlepší, co mohl publiku nabídnout.