Na Palác Akropolis poměrně nezvyklým způsobem zahájila hlavní část večera znělka Mladí ladí jazz, po které následoval až trochu přehnaně upjatý, až estrádní projev moderátora festivalu a povinné vyvolávání všech sponzorů festivalu. Muzikanti se však tímto hecem vůbec nenechali rozhodit, nastoupili na pódium s chladnou hlavou a pozvolna rozehráli koncert skladbou Window Seat, která sice málokoho rozhoupala, nicméně svým panoramatickým soundem tvořeným elektronickým podkladem bubeníka Duncana Bellamyho a kontrabasovým smyčcovým glissandovým sólem Milo Fitzpatricka okamžitě vtáhla posluchače do svého hudebního světa.
Prohlédněte si také fotogalerii z koncertu Portico Quartet
Druhou skladbou Ruins, která asi nejvýrazněji vystihuje nový zvuk Portico Quartet, si už kapela posluchače obmotala okolo prstů. Pravidelný rytmus udávaný hi-hatkou a rozkolísaným shufflovým beatem hraným na zbytek bicích společně s akordy hranými trsátkem na kontrabas a repetitivním hangem vytvořil pulzující rytmickou vlnu, ze které elegantně vyvěrala melodie saxofonu a vybízela jak k zasnění, tak k tanci.
Následující 4096 Colours zase svou zvukovou nápaditostí, proměnlivostí až barevností plně dostála svému názvu. Překotný beat, jenž skladbu zahájil, se záhy rozpustil do ambientní mlhy, z níž jen místy probleskovaly záchvěvy syntezátoru, ke kterému usedl během této skladby saxofonista Jack Wyllie, a glitchové eskamotérství Ballamyho. Rozmělněnost skladby sice publikum trochu zmátla a bez rytmických podnětů působili posluchači poněkud zkřehle. Do varu je však znovu dostala hitovka City of Glass, která pro tento večer proměnila Akropoli v dunící taneční klub. Kdekomu tato skladba mohla připomenout svým hutným kontrabasovým groovem a zdelayovaným saxofonem průkopníky acid jazzu Red Snapper, kteří jistě na tvorbě PQ zanechali znatelný otisk.
Pro kapelu tak charakteristický zvuk hangu, od kterého se po odchodu zakládajícího člena kapely, Nicka Mulveyho, snaží postupně oprostit, rozpoutal svou reichovskou meditativně repetitivní sekvencí skladbu Rubidium. V rytmickém kontrastu s protichůdným rytmem bicích vytvořila linka hangu polyrytmický základ, na kterém se postupně začaly vrstvit zefektované tóny saxofonu a táhlé melodie hrané smyčcem na kontrabas. I tato skladba byla vzápětí obohacena o průrazný elektronický beat, nicméně i tak si svou rytmickou a zvukovou nápaditostí udržela pozornost publika a podařilo se jí nesklouznout do banálnosti ryze elektronické taneční hudby.
Jako dramaturgicky nepříliš promyšlené se ukázalo rozhodnutí zařadit předkapelu Superpower, která se svým elektrorockovým zvukem zjevně vymykala koncepci festivalu. Mnohem vhodněji by určitě vyzněly ve spojení s Portico Quartet domácí formace Sato-San To nebo Floex band, které již delší dobu představují v Čechách vytříbenou fusion jazzu a elektroniky.
Přesto, že PQ se rozhodli vydat cestou společné zvukové alchymie namísto v jazzu ustálené přehlídce virtuozity každého hráče, překvapilo, že kapelu vedl a večerem provázel Ballamy jako jakýsi DJ pomocí torza bicích doplněnými pady a modulárním syntezátorem. Kapela sice mohla na někoho působit trochu chladně, ale svou absolutní koncentrací a ponořeností do své hudby vytvářela silný dojem autenticity. Přidanou, nostalgii evokující skladbou Clipper z druhého alba Isla PQ sice zavzpomínali na svou starší tvorbu, ale zároveň ji dokázali odít do svého současného elektronického hávu, který kapele bezesporu sluší a dodává jí na jedinečnosti.
