Letošní ročník plzeňského Metalfestu měl vyprodáno dlouho předem. Není divu. Pořadatelé letos do lochotínského Amfiteátru přivezli kapely, které jsou u českých fanoušků populární a jejich samostatné koncerty navštěvují tisíce oddaných příznivců. Metalfest byl proto i pro mě skvělou příležitostí k opětovnému zhlédnutí oblíbených kapel. Co na tom, že už jsem všechny, až na jednu výjimku v neděli, viděla všechna jména na seznamu minimálně třikrát. Opakování neškodí a alespoň zbyl čas pro odpočinek a pivo s ostatními metalisty.
A také nostalgie prokazatelně funguje. První kapelou, na kterou jsem se přišla podívat, byli němečtí true metalisté Majesty. Ti do svého setu nezapomněli zařadit staré písně jako Hail to Majesty, Thunder Rider nebo Metal Law. Tyto písničky jsem naživo slyšela naposledy před šesti lety, kdy Majesty jeli turné společně s Powerwolf a Wisdom. Bylo mi šestnáct, na koncerty jsem chodila v jednom sepraném tričku Kiss a mým největším problémem byl test z matiky následující den. Zkrátka zlatá telecí léta. A koncert Majesty mi toto období vděčně připomněl. Jen zpěvák Tarek Maghary za ta léta trochu přibral a ostříhal si vlasy. Zpívá mu to ale pořád fantasticky, což dokázal mimo jiné i v nové písni Burn the Bridges.
Kotel nevychladl ani kvůli dešti
Takový nápor vzpomínek se ale nedal zvládnout za střízliva, a proto jsem se s mnoha dalšími fanoušky odebrala pro pivo. Následující skupinu Kissin' Dynamite už jsem viděla na různých festivalech dohromady nejmíň čtyřikrát a navíc tihle němečtí rockeři nejsou mým šálkem kávy. Já si totiž kávu zásadně nesladím a show Kissin' Dynamite je díky frontmanovi Hannesovi Braunovi a jeho vizáži sladká až až. Song I Will Be King mě ale rozeskákal bez sebemenších potíží a celý kotel taky. Ve chvíli, kdy horko bylo téměř nesnesitelné a na pódiu už hráli Řekové Septicflesh, začalo na chvíli pršet. Krátká přeháňka ochladila vzduch pocitově o sto procent, a tak si každý mohl užít deathmetalové pecky jako Enemy of Truth, Lovecraft's Death nebo Anubis.
Páteční večer pak pódium patřilo power metalu. Po finských Amorphis přišli na řadu Švédové Hammerfall a nakonec Němci Powerwolf. U všech tří jmen sázka na jistotu, co se popularity u českých metalistů týče. Hammerfall zvládli rozeřvat téměř patnáct tisíc diváků opravdu parádně. Jak by také ne, když písničky jako Hammer High, Renegade, Any Means Necessary nebo profláklou The Last Man Standing hrají prakticky na každém koncertě a průměrný metalový fanoušek zná text nazpaměť, i když si Hammerfall jinak doma ani nepouští.
Jabadabadů v podání 15 000 lidí
Podobný dojem zanechali i Powerwolf, hlavní hvězda prvního festivalového večera. Pro nové fanoušky nebo pro ty, kteří moc metalových koncertů nenavštěvují, muselo jít o parádní hudební i vizuální zážitek. Kdo ale už alespoň jeden koncert Powerwolf viděl, nemohl být ničím překvapen. Intro, plachta zakrývající pódium, sporadicky fungující plamenomety zpěváka Attily Dorna při otvíráku Fire and Forgive, klávesista Falk Maria Schlegel mávající vlajkou... Powerwolf zkrátka nepředvedli nic nového a jejich koncerty jsou už všechny prakticky stejné. Na druhou stranu, proč měnit něco, co funguje a fanoušky baví. S kapelou si celý Lochotín zazpíval jak Army of the Night, tak Amen & Attack nebo Killers With the Cross. Attila Dorn nezapomněl ani na rozezpívávání publika a jako obvykle přidal nějaký ten vtípek – místo zpívání klasického „ohó hóó" zazpíval „jabadabadů", což po něm celý areál vděčně opakoval. A slyšet patnáct tisíc lidí zpívat „jabadabadů" byl opravdu kuriózní zážitek.
Powerwolf prostě ani nepřekvapili, ani nezklamali. A i když jsem jejich show viděla už „nejmíň milionkrát", příště klidně půjdu znova. Po těch letech už vím (a jistě nejsem sama), co za vtípek Attila Dorn řekne a jaká rekvizita se objeví několik minut dopředu s naprostou přesností. Zavěštit si na metalovém koncertě je ale vlastně fajn. Člověk aspoň může dělat frajera a říkat „já to věděl". Třeba po cestě z areálu do kempu, zatímco mu v hlavě stále hraje chytlavá We Drink Your Blood.
