Nejen s repertoárem aktuální živé desky Koncert předstoupila kapela před návštěvníky Jazz Docku. Vedoucí Pavel Hrubý v doprovodu trumpetisty Františka Kučery, mladičkého bubeníka Dušana Černáka a basisty Tarase Vološčuka nabídl posluchačům takřka mysteriózní zážitek. Limbo má totiž daleko k tomu, aby se dalo považovat za klasickou jazzovou kapelu.

Čtěte také: Free jazzové dobrodružství protagonistů kapel Limbo a NTS

V jejich písních pozorný divák zaznamená různé hudební vlivy, které posouvají jejich tvorbu do mnohovrstvých žánrových rovin. Nálada skladeb je faktor, se kterým hudebníci z kapely rádi pracují. Tajuplné melodie, u nichž se střídají melancholické tóny s veselými a radostnými, přinášejí do písní ještě jakousi dějovou linku, po které se divák může svézt a uchytit tak, že mu nakonec koncert uteče, ani neví jak.

Z introvertního hudebního projevu saxofonisty Pavla Hrubého bylo od začátku patrné, jak každý svůj tón má pečlivě promyšlený. Ať už na basklarinet, nebo na saxofon, bylo vždy patrné, že prostřednictvím své hudby se snaží posluchačům něco naléhavého sdělit. Hudba Limba je k zamyšlení. Člověk přemýšlí, odkud se v dnešní době vzala taková kapela, která se nebojí jít svojí cestou, a nehledí na zaběhnutá jazzová klišé.

Tento zamyšlený nádech koncertu kontrastně držela výrazně rytmická složka Taras Vološčuk – Dušan Černák. Ten, kdo podle mládí před koncertem podceňoval mladého bubeníka, záhy poznal svůj omyl. Černákův sebejistý bicí výstup nakopával kapelu tak, že sóla se pak musela hrát takřka sama. Nejde ovšem samozřejmě vyzdvihnout jenom část kapely. To, čím Limbo uchvacuje, je fakt, že jejich hudební výstup je výsledkem nejen nástrojové, ale i myšlenkové souhry. Na pódiu tak vystupují jako jeden funkční stroj na jazz. Stroj, co se týče přesnosti a souhry.

Zazněly i písně z desky Koncert

Samostatnou kapitolou byla sóla, kterých si zřejmě nejvíce užil basista Taras Vološčuk. Ten patří ke zkušeným jazzovým hudebníkům na naší scéně a jeho výkon také potvrdil, že opravdu patří ke špičce ve svém oboru. Jako pavouk mrštně přebíhal sebejistě od tónu k tónu a jeho dobře laděné tóny nádherně pasovaly do celkové nálady koncertu. Sám je autorem například skladby Dumka, která během koncertu také zazněla.

Z oceňované desky Koncert toho samozřejmě bylo zahráno mnohem víc. Diváci se tak mohli například rozhýbat u skladby Mandibula, o které je na obalu desky napsáno, že je věnována alkoholu. Přes zdánlivou melancholii skladeb je vidět, že humorná stránka není kapele vzdálená, což dokázala při svižné skladbě Nahý rabín. Při ní se v plné síle projevila dvojice Hrubý a Kučera, když předvedla perfektní souhru i zajímavé sólové výkony. František Kučera je vnímavý trumpetista, který ví, kdy se má do situace vložit, a podpořit tak citlivě svého kolegu od dechů. Když ovšem má prostor pro sólový výkon, neváhá si ho užít a pustí se klidně až do freejazzových pásem.

 Sledujte jazz a blues na Facebooku:

V Limbo se toho zkrátka po žánrové stránce tluče hodně, nicméně to zajímavým způsobem všechno pasuje dohromady naprosto přirozeně. Rychlé i pomalé skladby. Náladou seversky zachmuřené i veselé. Je vidět, že se nám toho kapela snaží sdělit hodně, a po takovém úctyhodném vystoupení, jaké kapela v Jazz Docku předvedla, se můžeme těšit, čím nás příště Pavel Hrubý a jeho souputníci opět překvapí. Zatím skupina poměrně sebejistě natáčí desky, které nemají slabá místa, a předvádí takové výkony, že se tají dech. Jejich koncerty je tak vždy dobré vyhledat a kdo si ve středu večer udělal čas, a navštívil klub Jazz Dock, rozhodně nelitoval.