Horký vzduch na pražské Štvanici roztetelily ve tři hodiny odpoledne písně romské skupiny Romano Trajo, která jako jediná na Respect festivalu zastupovala domácí scénu. Přestože její písně a výkony nepatřily k vrcholným, svoji úlohu splnily dostatečně. Šestičlenná skupina oživila atmosféru začínajícího festivalého dne.

Zajímavější událostí bylo jistě vystoupení následujících hudebníků. Pod názvem Soul Motion se ukrývala dvojice původem bosenských umělců – zpěvačka Nataša Mirković a její doprovod Nenad Vasilič. Komorně postavené duo si záhy získalo pozornost posluchačů, neboť melancholicky zamyšlené texty písní v pomalejších, až meditativně postavených rytmech zkrátka přinutily každého člověka se zastavit na chvíli před pódiem a poslechnout si tuto zvláštní kombinaci soulu, blues a folku.

Kromě příjemného a sympatického vystupování zpěvačky je nutné ocenit i výkon jejího kolegy, který nápaditou hrou často uhýbal jen z čistě doprovodné role.

Blues s texty v jednom z jazyků starověkého Egypta zaznělo v podání Rolanda Tchakountého

Po tomto příjemném zážitku již nastoupila jedna z prvních velkých hvězd toho dne – kamerunský bluesman Roland Tchakounté. Inspirován takovými jmény jako je Buddy Guy či John Lee Hooker, nalezl si tento umělec svoji cestu, jak se v blues vyjádřit. Kromě osobitého feelingu obohatil svůj styl i svoji rodnou řečí Bamileke-Medumba, jejíž původ sahá až do starověkého Egypta a která je zároveň přirozenou mluvou pro část obytel Kamerunu, ze kterého Roland pochází. Ale zpět ke koncertu.

Přestože co do hráčského stylu se po technické stránce držel Roland Tchakounté spíše v doprovodné roli, o to více prostoru dostal jeho kytarový parťák, který zásoboval rozjařené publikum šťavnatými sóly, za která by se nemusel stydět ani hardrockový kytarista. Kapela hrála sjednoceně a čistě, což dodávalo jejímu výkonu ještě větší lesk.

Syrovým a emocemi nabitým zpěvem ohromil zpěvák Duquende

Po tomto strhujícím výkonu se již chystalo pódium pro další velkou hvězdu. Ze španělské Andaluzie sem zavítal zpěvák Duquende. Nebyla to jeho první návštěva České republiky, neboť poprvé zde vystoupil již v roce 1999 s kytarovou legendou Pacem de Luciou. Do Prahy ho tentokrát přijel podpořit flamencový kytarový virtuóz Chicuelo spolu s hráčem na perkuse Isaacem Viguerasem.

Dojem z koncertu by se dal shrnout hned v několika bodech. Celému vystoupení vévodila jak geniální rytmika, která ani na chvíli nenechávala diváka v klidu a vytvářela tak úžasné podhoubí pro celkovou flamencovou atmosféru, na které rostly melodie a improvizace kytaristy Chicuely. Když se do těchto úžasných melodií zapojil i zpěvák Duquende se svým syrovým a emocemi nabitým hlasem, rázem bylo jasné, že tento zpěvák nemá ve světě mnoho konkurence.

Duquende se svým ošlehaným zjevem nám zpíval pohnuté příběhy, kterým rozuměli i ti, kteří neuměli španělsky. Výraz a emoce, které z něj doslova tryskaly, byly strhující, což ještě více podtrhávalo občasné divoké Chicuelovy kytarové doprovody, který chvílemi až trhal struny na kusy. Dojem z koncertu byl naprosto dokonalý a zcela jednoznačně výkon těchto tří hudebníků by si zasloužil pomyslné vítězství, kdyby se na festivalu soutěžilo o nejlepší vystoupení.

Po tomto strhujícím koncertě nastoupilo na pódium osmičlenné angolské seskupení pod názvem Conjunto Angola 70's. Navzdory počtu hudebníků se výkon kapely, která se hlásí k africké tradici funku a písní legendárního Fela Kutiho, dá označit jen jako rozpačitý.

Dlouhé a fádní melodie bez špetky nějaké invence možná sice již stačily i tak roztančenému publiku, nikterak však nemohly stačit náročnějšímu divákovi, který by se zamýšlel, jak taková kapela může fungovat již tolik let. Proto bude lepší zakončit myšlenkový proud pod dojmem předchozích dvou geniálních hudebníků – Rolanda Tchakountého a Duquendeho, jejichž výkony na Štvanici nebudou patřit k těm, na které by člověk v životě zapomněl.