České premiéry, na kterou mnozí čekali již řadu let, se nakonec všichni dočkali. Poprvé od roku 1995 se Evanescence ukázali na našem pódiu. Koncert sice nebyl plně vyprodán, ale nedá se říct, že by měl každý přebytek životního prostoru.

Co běžného návštěvníka rockových a metalových akcí na první pohled zarazilo, bylo složení publika: věkový průměr byl velmi pravděpodobně nižší než 25 let a oproti klasickému poměru 40:1 ve prospěch mužů bylo žen tentokráte stejně, ne-li více.

Arénové peklo

V hale, jak později během svého vystoupení Amy okomentovala, panovalo příšerné vedro. Pravdou však je, že pořadatelé dělali vše, co mohli, aby pobyt fanouškům co nejvíce zpříjemnili. Větrání běželo na plné pecky, dokonce se otevřela i zadní část haly. Ve finále se v Inchebě přežít dalo.

S úderem osmé začali naši krajané Dying Passion. Velmi profesionální představení, které perfektně ladilo s hlavním programem. Zpěvačka překvapovala rozsahem i flexibilitou hlasu, občas ve spodcích zněla tak syrově, až se bylo potřeba přesvědčit, jestli na stagei nestojí chlap.

Čtěte také rozhovor se zpěvačkou Amy Lee z Evanescence

Na vystoupení Evanescence si publikum ještě muselo nějakou dobu počkat. Při zahlédnutí některého z hlavních protagonistů v zadní části pódia se několikrát spustily mohutné ovace, nicméně až do čtvrt na deset světla v hale nezhasla. Nepřišlo žádné dlouhé, epické intro, kapela to vzala tvrdě a od podlahy.

Amy Lee si domácí publikum okamžitě získala přístupem a prohlášením, že se do Čech těší už hrozně dlouho, leč bohužel jí to nikdy nebylo umožněno. Reakce publika na toto prosté sdělení byla ohromná. Bylo jasné, že cokoliv teď kapela předvede, bude adorováno nebo odpuštěno.

Koukněte se na kompletní fotogalerii ke koncertu

Nic však nesmělo být ponecháno náhodě, Amy šla do zpěvu s ohromným nasazením, přičemž čas od času odbíhala ke klávesám zahrát pár not a okamžitě se vracela zpět do popředí. Chvíli nepostála, mohutně gestikulovala a bylo vidět, že si show neuvěřitelně užívá. Při čtvrté skladbě jí bylo doprostřed pódia přitaženo piano a hala nadšením explodovala. Každému bylo naprosto jasné, kdo mává taktovkou. Zbytek kapely byl odsunut mimo ohniska reflektorů, a kdyby byli hudebníci puštěni z playbacku, asi by to málokdo vůbec zaregistroval.

Jak Amy v rozhovoru slíbila, hrály se staré fláky i nové věci, celkem vyvážený průřez, který zněl naživo díky perfektnímu zvuku a výkonům účinkujících snad ještě lépe, než na studiovkách. Atmosféru podkreslovala nádherná hra světel.

Zhruba po hodině znenadání nastala pauza ve hraní, přičemž fanoušci se patrně domnívali, že je čas vytleskat přídavek. Ještě se ani příliš nepustili do díla, když technici opět dotlačili klavír a Amy dala ještě další 3 songy, z nichž posledním, osvědčeným flákem My Immortal, dala Česku sbohem, minimálně tedy do příštího koncertu.