Je pošmourný úterní podvečer a holešovické Výstaviště se vzpamatovává po dlouhém dešti. Ač je červen, teploty se nepohybují nikterak vysoko a lidé se zachumlaní trousí po skupinkách k místu konání. Místu, jež se za pár krátkých hodin promění v jeden velký, energií nabitý dav. Myslím si, že podíval-li by se teď někdo na Incheba Arenu z letadla, vypadala by jako magnet v dlouhých provazech přitahující zástupy mravenců.
Ale nezdržujme se dlouho venku – otevřeno je dlouho dopředu a fronty se tak zatím nekonají. Pro člověka, který je zvyklý na menší klubové koncerty, je překvapením, že v Areně nejsou šatny. Zrovna v tomto počasí by se opravdu hodily. No nevadí, bundy do batohu a hurá dolů na led; totiž tam, kde je už na první pohled jasné, že led bývá. Kluziště se pomalu plní, ale i těsně před začátkem vystoupení první kapely je zde stále hodně místa.
Chviličku před osmou hodinu zhasínají světla, aby na pódium přiskotačila první parta – japonská kapela Man with a Mission, jejíž styl jsem se neúspěšně snažil vystihnout až do dnešního rána. Nemám sice příliš představu, které ze svých písní nám nabídli, ale to vůbec nevadí. Od počátku bylo jasné, že půjde o pořádnou párty. Světelná show se roztančila a po celou dobu vystoupení ze svého rozdováděného tance nepolevila.
Chlapům ve vlčích maskách vůbec není překážkou, že je prostor stále pouze poloplný. Každou skladbu si užívají a publikum, které se vzpamatovalo z počátečního překvapení, že po stagi pobíhá smečka vlků, si užívají s nimi. Kytarovo-elektronický nářez ve spojení s disco popem, nu metalem a já nevím čím vším dalším je skutečně pozitivním zpestřením, které jsem od koncertu vůbec nečekal. Publikum je na tom očividně podobně, protože sice není zrovna dvakrát proaktivní, ale na pobídky z pódia odpovídá vřele.
Jediná věc vlkům chyběla – větší množství fanoušků, kteří by znali jejich texty. I to však dokázali v dobré obrátit. Uprostřed svého vystoupení rozduněli stropy všem dobře známými tóny skladby Smells Like Teen Spirit a obecenstvo bylo jejich. Tedy já určitě. Man with a Mission, kteří byli v Praze poprvé, mohli dopadnout jakkoliv, ale dopadli mnohem lépe, než jsem očekával. Arigato!
Po obrovské show se opět rozsvěcejí stropní světla, která trochu matou. Vyluzují totiž světlo velmi podobné tomu dennímu a já měl opravdu chvíli pocit, že stojím venku. Největším problémem prostor shledávám naprostý nedostatek záchodů. Mnoho desítek metrů dlouhá fronta na pánské záchody (pozn. red.: na dámské taková nebyla!) se zkracuje vždy až po tom, co se na pódiu objeví kapela. Což je čekajícím houby platné, že.
Deset minut před devátou přicházejí druzí předskokani večera, Plzeňáci Donnie Darko, kteří přinášejí mnohem střídmější vystoupení. Barevné reflektory se uklidnily, tempo zpomalilo, masky zmizely, elektro není. Zpěvák Filip je zároveň kytaristou, tak nemůže po stagi střeleně poskakovat jako Tokyo Tanaka. Rychlost se houpe od pomalejších pasáží až k energickým refrénům. Publikum se lehce vlní. Nejvíce pozitivně hodnotím poslední písničku, kdy Filip zahodil kytaru a mohl tak využít celý prostor a trochu to celé rozproudit. Nebylo to špatné.
Ani na headlinery večera není úplně plno. Zadní polovina haly, kam se samozřejmě nikomu nechce, je osídlena jen velmi řídce. Zato vepředu už začíná být horko a je vidět, na koho se sem lidi přišli podívat. Mám takový pocit, že Rise Against vypustili skladbu The Great Die-Off, kterou svou tour k novému albu The Black Market tradičně začínali. Možná si to už jen špatně vybavuji, ale ani bych se nedivil – set i tak trval bezmála hodinu a půl.
Vystoupení Rise Against je tedy otevřeno všem dobře známou nakopávačkou The Good Left Undone ze staršího alba The Sufferer & the Witness a natěšený dav se z lehkého vlnění postupně dostává do pořádného vlnobití. Při následujících písních už kotel překročil bod varu a poprvé vyvrcholil při hymně Give It All, kdy se rozburácela opravdu celá Arena. Trochu, ale ne přehnaně, Rise Against zpomalují skladbou I Don't Want To Be Here Anymore a frontman Tim McIlrath rozběsněný dav kropí blahodárným dihydrogen monoxidem.
Zde se ale také začíná projevovat délka koncertu a asi i Timova nepříliš dobrá forma, protože mu začíná znatelně odcházet hlas. Nejdřív jsem si myslel, že je to pouze mými špunty do uší, ale nebylo. Špunty jsem vyndal a byla to chvílemi opravdu hrůza. Celá kapela se navíc asi začala ztrácet v písničkách, protože se několikrát stalo, že se z umně vystavěné melodie stal spíše neartikulovaný hluk. Když do toho párkrát ještě někomu zazlobila aparatura, nebylo to příliš libé.
Ale nechme stranou kritiku. Byl jsem sice trochu zklamaný, že takto velká a známá kapela tímto způsobem ujede, ale to se asi holt stává každému. Kromě těch několika slabších momentů byl koncert vydařený, publikum se výborně bavilo, mnoho písní si i zazpívalo. Vůbec jsem nečekal, že by se na Rise Against otevřel mosh pit, ale stalo se. Někdy po polovině vystoupení se opravdu vody rozestoupily a udělaly prostor ještě bouřlivějšímu řádění.
Tři akustické písně ke konci večera byly pohlazením po duši. Dobře známá Hero of War rozezněla snad všechna hrdla v sále a tuto část vystoupení hodnotím vůbec nejlépe. Dala zapomenout nedostatkům a užít si posledních pár chvil v již pořádně rozehřátých prostorách. Podlední dvě skladby, Dancing for Rain a Savior, na které se vrátila celá kapela, byly pak dozvukem a posledním rozloučením. Fanoušci se klasicky stádovitě protlačili úzkým prostorem schodů a začali se pomalu, tak, jak také přišli, rozcházet všemi směry. Magnet vyčerpal sílu svou i sílu mravenčí.
