Představme si, že máme stroj času a přesuňme se na 27. ledna, zhruba k poledním hodinám. Že to je moc brzo? Není, protože už v této chvíli před pražskou O2 Arénou postávají první věrní nedočkavci. Teplé počasí přeje, a tak to není žádný kaskadérský kousek. Bezmála stominutový setlist z předchozích vystoupení nasvědčuje tomu, že se tady večer rozpoutá peklo. V době, kdy se my přesouváme do Modrý Vopice na beforeparty, je už před Arénou těsno. A i ve Vopici je naprosto jasné, co se dnes v Praze odehrává – všichni tu čekají na jedno a to samé.
Ale už pro lístky. Borec u vchodu číslo 31 předává lístek a s úsměvem zase vysílá zpátky mezi smrtelníky. Tudy prý chodí jen ti speciální. Tlačenice je naštěstí jen u vchodu směrem od metra, protože většina natěšenců je už asi tak ve varu, že je nenapadne trochu to poobejít. Aréna je obrovská a nával zvládá bez jakýchkoliv problémů. Při debatě u piva začínají pouštět uzdu svému umění Suicidal Tendencies, a tak je čas jít se podívat, kde že to vlastně sedím.
Všichni se smáli: „čtyřstovky, no jo, to jsou ty nejhorší sedačky, nechceš půjčit dalekohled?" a po cestě po schodech to opravdu vypadalo, že jdu na místa pro občany druhé kategorie. Ale potom jsem tam vstoupil. Do krve nedočkavého sálu, který působil naprosto impozantně. Čtyřstovky se díky své špatné pověsti staly dokonalým pozorovacím místem. Grandiózní výhled na celý prostor, bezchybný zvuk a místa, že bych si s sebou mohl vzít i křeslo.
Po úvodním totálním uchvácení působivostí celé atmosféry je čas na první hvězdy večera – a to hvězdy bez jakýchkoliv příkras. Na Suicidal Tendencies je už od počátku jejich vystoupení vidět, že se jedná o léty vybičovanou kapelu – a to v tom nejlepším slova smyslu. Publikum dokazuje, že sem nepřišli jenom na Slipknoty. Mike Muir, zpěvák kapely, se svými motivačními proslovy blíží skoro Jessemu ze Stick To Your Guns. Jenže Mike k tomu má nesčetně víc naslouchajících hlav.
Suicidal Tendencies svou ořezanou část pódia využili výborně a je vidět, že si show užívají. Ani 35 let existence jim nedokázalo vzít síly k tomu dělat na stagi bordel. Roztočily se i circle pity – z pohledu mého skoro polobožského sedadla bylo dole peklo jaksepatří. Na konci vystoupení někdo (Zpěvák? Jediná nevýhoda čtyřstovek.) k naprostému šílenství davu skáče z pódia a je dokonáno. Suicidal Tendencies předvedli, že do konce kariéry mají ještě daleko.
Nástup Slipknotů si nejde nechat ujít a i těch dvacet minut, o které se kluci zpozdili, utíká jako voda. Nahoře je horko jako v kotli, pod kterým se rozohnil požár amazonského pralesa. Tedy s tím, že oním burácejícím pralesem je v tomto případě beznadějně vyprodaná sekce na stání, jež celou Arénu pohání a dobíjí nekonečnou energií. Krkanec zpoza zatažené opony probouzí řev, který nadzvedá celý sál někam vysoko, vysoko nad město. Odteď jsou Slipknoti a jejich fanoušci uzavřeným světem. Vše v okolí se vytrácí do naprosto nedůležité šedi.
Čekání je u konce a odměna velkolepá. Není se co divit, že se potemnělý prales proměnil v les telefonů. Chris a Shawn se vznáší a točí na zdvižných plošinách, kapela řádí po pódiu, Jay na vše shlíží ze svého bubenického trůnu, hala šílí. Vše je naprosto dokonale sladěno. Videoprojekce, osvětlení, nazvučení, nálada, atmosféra, show na pódiu, přestávky k navnadění, proslovy, roztleskávání, moshe, circle pity... Zkratkovitost je nutná, takto to celé působí – hodinu a čtyřicet minut dlouhé vystoupení je ucelenou extází, která kéž by nikdy neskončila.
První vrchol extáze, jestli něco takového může vůbec být, se plíží po přípravné pauze, kdy se žhaví foťáky nedočkavostí – při skladbě Killpop z posledního alba. Při skoku zpět do roku 2008 k pocitovce Dead Memories je už naprosto jasné, že se schyluje k něčemu ještě většímu než největšímu. A skutečně, Psychosocial trhá a cupuje Arénu na kusy. Při každé starší skladbě je znát, které tracky se nám fanouškům zažraly pod kůži nejsilněji. Kvalitu alba .5: The Gray Chapter ale s vervou velmi zdařile brání The Devil in I.
„Poslední" skladba (sic) celý sál pak vrací zpátky až do roku 1999 k eponymnímu albu Slipknot. Klasiky jsou prostě klasiky – teď se určitě nemůže jít spát. Požár spodního pralesa se už v této chvíli rozšířil i do těch nejzastrčenějších koutečků Arény. Do ruda rozpálené publikum ukazuje, že ještě zdaleka není vyčerpané, že ještě zbývají síly na výbuchy nadšení.
Puštěný song Hell od The Tiger Lillies vykouzlil téměř všem úsměv na tváři (no jen si ho pusťte) a dal znát, že nás Slipknoti ještě neopouštějí. Opět roky prověřená skladba Surfacing společně s iowským Left Behind připravila Arénu na konečné – a největší – vzepětí sil, na poslední křeč před koncem ďábelské pohádky. Na smrtelně energickou nakládačku Spit It Out. Celý sál si sedá, čupí, klečí, vyčkává. Hází hlavou nedočkavostí. Pak JUMP THE FUCK UP! konečně tříští poslední stojící kousky Arény, trhá poslední svalová vlákna, která publiku zbyla, a plive poslední olej do běsnícího požáru libeňského pralesa. Husí kůže.
Je ale na čase se rozloučit. Zničený sál se líně začíná zvedat, šourat se k východům. Skoro na všech je vidět, že to bylo něco, že už mají sílu možná tak na to dojet domů a padnout do postele. Na všech tvářích je vidět unavený, ale upřímný úsměv. Ti, kteří ještě stále nemají dost, se přesouvají na afterparty do Vopice, která je po chvilce naprosto přervaná. Je stále teplo, sedí se i venku. Z reproduktorů hraje všechno to, co jsme už tenhle večer jednou slyšeli, a na projektoru jsou k vidění rozmazané fotky z Arény, ze které se sem všichni dovlekli. I kolem jedné ráno se stále nachází tací, kteří začínají moshovat i na reprodukované Slipknoty – tady ve Vopici. Pivo teče proudem. Tahle noc prostě nesmí skončit.
