Ke dvanácti taktům odjakživa patřily silné příběhy a ty Seasick Steve, vlastním jménem Steven Gene Leach, vyprávět umí. Pro potěchu posluchačstva tak stvořil personu potulujícího se bezdomovce, překračujícího hranice států v nákladních vlacích, které ho před restartem hudební kariéry před šestnácti lety odvezly k další sezónní brigádě. Kromě vlastní minulosti změnil i příjmení, k datu narození přidal dekádu. Není však první, kdo se při honbě za úspěchem uchýlil k alternativnímu výkladu vlastní historie. Ostatně Steveův údajný vrstevník, Bob Dylan, tulácký život také zrovna nevedl. A byl to skutečně Robert Johnson, nebo jeho jmenovec Tommy, komu ďábel naladil kytaru? Kdoví. Jedno je však jisté - Seasick Steve to s publikem umí a ví, co chce slyšet. Košilatými historkami o alkoholických dýchancích s hudebními pobratimi počínaje, tragikomickými příběhy o tvorbě kytar z vězni vyrobených espézetek konče. Aby však střípky hobo klišé držely při vystoupení bezpečně na svém místě, je zapotřebí sakra hutného tmelu. Tím je u Seasicka mohutný, řízný zvuk, který je na hudebníkův, byť skutečný věk, obdivuhodný.

Do Lucerna Music Baru se Seasick Steve vrátil po třech letech, řetězec přeložení dat koncertu zakončila květnová zpráva, že muzikant sám ochořel, což vedlo ke zrušení koncertů predchozích. Na hvězdě večera však nebyla znát jakákoliv únava. Jako by se návštěvníci společně s ní vrátili do předpandemických časů. Tatáž ošoupaná židle, sada na krku se pohupujících korálků i kšiltovka výrobce traktorů John Deere, Seasickova vysněného sponzora. Přibylo jen ošoupaných komb a dalších hudebních udělátek. Žádná změna se nekonala ani v kapelním obsazení. Seasick Steve opět zahrál v duu se svým švédským kolegou, bubeníkem Danem Magnussonem, kterému by sílu úderu mohli závidět mnozí mladší, kterým by zadumaný spoluhráč hlavní hvězdy mohl dělat dědečka. Je to právě on, který se v nezanedbatelné míře stará o v recenzích hojně skloňovaný přívlastek “punkový”.

Personální obměna se tak konala snad jen u pomocných rukou - nástroje po každé ze čtrnácti odehraných písní tentokrát ladil a obratně měnil technik Isaac. Tomu, pravda trochu netradičně, pomáhal i letošní předskokan, energický písničkář James Dixon, který headlinera provází na jeho letošním evropském turné.

Hned po první skladbě se Seasickovi dostalo bouřlivého aplausu, do rytmu se tleskalo již od třetí písně včetně hitu Summertime Boy ze sedm let starého úspěšného alba Sonic Soul Surfer. Svůj prosezený trůn zpěvák a kytarista v jedné osobě pravidelně opouštěl pro baletní úklony, výrobu srdíček z dlaní či důkladné ukázky vlastnoručně vyráběných nástrojů, kterými častoval dobře naladěný a usměvavý kotel pod sebou.

Do houpací sesle se vracel v momentě, kdy chtěl svému zvuku vrátit pověstný důraz, nebo naopak překvapivě uvěřitelnou a něžnou intimitu, kterou od sebe skladbou Sun on My Face oddělil jinak mnohdy garážově znějící části show. Hned v další písni už však z roztrhaných džín vytáhl osvědčený pábitelský trik - na pódium pozval dámu z publika, která si, sedící na přistaveném štokrlátku, vyslechla první půlku sladkobolné Walkin' Man. Těžko říct, zdali síla Steveovy sugesce postačila a dotyčná spíš než vůni jasmínu na terase v Tennessee necítila odér rozhicovaného davu. Ostatní přítomné se však také dočkaly vyznání. Všem posluchačkám, a zvlášť těm dlouhovlasým, věnoval břitkou Shady Tree.

Zkrátka a dobře, líbivými gesty písničkář po celou dobu vystoupení nešetřil. Pravidla hry však diváci evidentně dobře znali a mnohým na tváři vykouzlily široké úsměvy oddaných obdivovatelů, kteří se muzikantovými nonšalantními posunky nechali přenést na kalifornské pláže či do přístavu, kde loď přiváží čestvý led na chlazení Seasickova piva.

Nutno podotknout, že svým fanouškům pozornost bezpodmínečně a s nevídanou precizností vrací. Bylo zřejmé, že má hudebník publikum detailně nakoukané a po očku sleduje, zdali se všichni dobře baví. Citlivý přístup performera, jedna z nejsilnějších interpretových stránek, pak proto hravě pomáhala překlenout občasné výkyvy v rytmu či chybějící neuchopitelnost frázování, která je pro Steveův největší inspirační zdroj, hill country blues, typická. Gradující závěr setlistu odehraný na ve stodole stlučené kytary si zasloužil okamžitou žádost o přídavek. A ten přišel dvojitý. Zatímco první zvládl Seasick Steve sám, tečku za poctivě odvedenou podívanou už na parketu hypnoticky vykružoval společně s Magnussonovými činely. Není divu, že si finále odehrál na svůj třístrunný Trance Wonder. Kdo bude chtít na vlastní kůži zažít vysychající, ale opravdové kořeny blues zašpiněné od mississippského bahna, bude muset patrně hledat jinde, třeba u R. L. Boyce, Cedrica Burnsidea nebo Kennyho Browna. Pokud si však vystačí z extatickou parafrází Stevena Leache, nebude s největší pravděpodobností zklamán.