Keb’ Mo’ zahájil kariéru bluesového písničkáře v době, kdy se mnozí pomalu chystají přidat ke svému jménu status legendy. Plnohodnotnou eponymní prvotinu natočil až jako čtyřicátník zocelený působením v doprovodných kapelách etablovaných žánrových hvězd. Deltou nasáklé album si před téměř třiceti lety získalo srdce fanoušků, o dva roky později se hudebník dočkal i uznání odborné veřejnosti. To když rodák z Comptonu, celým jménem Kevin Roosevelt Moore, získal svůj první gramofon.

Letošní nahrávka Good To Be… sice částečně vznikala na zápraží mateřského domu v Kalifornii, daleko víc než na psychedelickou pohodu prosluněných pláží však odkazuje na tradiční Mekku country. Do Nashvillu, kde už mnoho let žije, se totiž Keb’ Mo’ vrátil desku nahrát. O její výsledný ráz se přitom postarala dvojice stejně zvučných jmen; za popový nádech vděčí zpěvákovi a kytaristovi Vinceu Gillovi, o bluesové náznaky pečoval Tom Hambridge, producent takových velikánů, jako byl B. B. King nebo Johnny Winter.

Úvodní slovo večera svěřili pořadatelé stálici pražského bluesového fundusu, britskému písničkáři Justinu Lavashovi. Na palubu Archy se vrátil po deseti letech, aby představil co do počtu skladeb a mluveného slova sice úsporný, ale do síly zvuku mohutný, valivě temný set, odrážející nejen Lavashovy proslulé hráčské schopnosti, ale i chmury, kterými si svět i muzikant sám v posledních letech prochází. Poslední skladba Avalanche nemohla být za takovou předmluvou výstižnější tečkou.

Keb’ Mo’ plynule navázal tam, kde se před třemi lety se svými fanoušky rozloučil. V kontrastu se zlověstným nádechem svého předskokana bylo přivítání za melodie skladby Rita z šestnáct let starého alba Suitcase jako hřejivý pozdrav dávného známého. Obklopen obvyklou čtveřicí kytar, které tentokrát plynule střídal společně s foukačkami bez jakékoliv asistence, českým fanouškům opětovně dokázal, kde tkví jeho největší síla. Tou je neobyčejná vzdušnost, s jakou během vystoupení tavil ve dvou desítkách skladeb zkušenosti ze svých dosavadních žánrových výprav. Nic na tom nezměnila ani stylově předvídatelná tíživost některých textů nebo věnování skladby The Worst Is Yet To Come policejním sborům. Zdravice směrem k bezpečnostním složkám sice dala letmo tušit umělcovu aktivistickou polohu, ta však otěže po další čas rozhodně nepřevzala. Keb’ Mo’ ostatně zdejším posluchačům, kterým uštědřil pochvalu za jejich sofistikovanost, za okamžik naději vrátil. I horší zítřky je přece s tím správným nastavením mysli možné překonat.

Dřevní bluesovou tradici, kterou se v začátcích své kariéry proslavil, umně ředil současným zvukem americany. Ten sice na posledním albu v koncentrované dávce trochu nudí, v případě pondělního koncertu však případně konejšil a nepřímo potvrzoval interpretovy kvality a neochvějnou, byť zcela nenucenou, vládu nad celým projevem. Keb’ Mo’ tak zdejšímu, evidentně poučenému a místy zdravě nadšenému publiku, přichystal mistrně vedené terapeutické sezení protkané letmými pohledy do vlastního soukromí, na jehož konci si většina z nás odnesla pocit, že je prostě dobré být. Kdekoliv, kýmkoliv, ale rozhodně také v muzikantově přítomnosti. Po přídavku si tak každý bluesový pacient v sále mohl bez uzardění vypůjčit jednu z jeho optimistických frází: „I'm gonna keep that smile on my face, yeah.“