Hans Zimmer je bezesporu hudební osobností, před kterou není studno smeknout klobouk. Narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1957 a svoji kariéru započal hraním na klávesy a syntetizátory v kapelách Ultravox a The Buggles (hit "Video Killed the Radio Star"). Jeho hudební zápal se vznítil už v útlém věku, kdy si hraním do velké míry kompenzoval ztrátu otce. V náctiletém věku se přestěhoval do Londýna, kde chodil do školy "Hurtwood House". V roce 1980 se stal partnerem známého britského skladatele filmové hudby Stanleyho Myerse, s nímž založil nahrávací studio Lillie Yard. Společnou spolupráci obohacoval Hans především o elektronické zvuky, což se stalo pro jeho rukopis jedním z rozpoznávacích znamení. Nicméně od roku 1987 se Hans začal věnovat už pouze vlastní kariéře.
Nyní žije v Los Angeles se svou ženou Suzanne a čtyřmi dětmi, vlastní nahrávací studio Remote Control Productions a patří mezi nejoblíbenější skladatele nejen z řad nejuznávanějších filmových režisérů, ale také z pozic filmových diváků. Jeho dílo zahrnuje soundtracky k více než stovce filmům, a to napříč od uměleckých nízkorozpočtových snímků až po hollywoodské blockbustery. Jeho skladatelský styl je známý mimo jiné pro nosné melodické linky, ale také pro autentické uchopení kulturního pozadí, na kterém se daný filmový příběh odehrává a ze kterého jeho muzika potom vychází, což pro Hanse Zimmera znamenalo svědomité studium hudby všech možných etnik. Na kontě se mu právoplatně skví Oscar za nejlepší hudbu, ceny Grammy, Bafta a několik Zlatých glóbů. Evropské turné, kterého jsme byli v pražské O2 aréně svědky zahrnoval výběr z toho nejlepšího, co Hans Zimmer za svůj život filmu dal, ale především byl přítomen sám pan mistr, který své charisma v proudech rozléval na všechny přítomné.
Když vzal Hans Zimmer poprvé mikrofon do ruky, člověk si nebyl jist, zda je na rockovém koncertě nebo tedy na klasice - při pohledu na monstrózní instrumentální obsazení. Avšak po vřelém uvítání zahrnujícím několik českých slov, projevu nepředstíraného nadšení a průběžném nástupu dámského souboru hráček smyčcových nástrojů v černých podprsenkách či mini-šatech už to bylo jasné. Jsme v Hollywoodu.
Jako první zazněla skladba "Driving" z filmu Miss Daisy uvedená citlivou kytarou a tepáním ráfku malého bubnu, postupně sílící a přelévající se do dalších hudebních zářezů v podobě skladeb Discombobulate (Sherlock Holmes), Zoosters Breakout (Madagascar) a Roll Tide (Crimson Tide), kde se v plné síle představil samotným Hansem do nebes vychvalovaný Smíšený sbor ČNSO. Ve skladbě 160 BPM (Angels and Demons) zazněl skvělý bubenický battle v podání bubenic, každá na jedné straně hlediště se skvělým vévodícím bubenickým mistrem uprostřed.
Před každou tématickou částí se Hans Zimmer chopil mikrofonu a vyprávěl zákulisní historky či důvody, proč vlastně na filmech spolupracoval. V případě Gladiátora zpočátku nebyla jeho intervence vůbec samozřejmá, až když si vyposlechl celkovou vizi, rozhodl "do toho jít". Že bude soundtrack ke Gladiátoru jedním z nejprodávanějších vůbec, a samotný film získá hned několik Oscarů a Zlatý Glóbus, nemohl zpočátku nikdo tušit. Zde také nastává překvapivý moment, kdy Hans Zimmer opouští jak piáno, tak dirigentský stupínek a bere do ruky kytaru. Od bicích zaznívá charakteristický zvuk tabel, což poukazuje na využití skutečně pestré škály všech možných instrumentů z celého světa. V "Chevaliers de Sangreal" z filmu The Da Vinci Code se předvedla jedna z přitažlivých houslistek, mohli jsme také zaznamenat skvostné skloubení klasických skladebných technik v kombinaci s elektronikou, na což upozornil i sám autor.
{youtube}nKCII1WUrDY{/youtube}
Několika týdenní pobyt v Africe určený pro studium tamních hudebních kořenů po předchozí práci na hudbě k filmu SÍLA MUŽE se ve LVÍM KRÁLI naplno zúročil. V důsledku nahrávek pro předchozí film byl však v některých afrických zemích označen jako nežádoucí, a proto nemohl provést nahrávky osobně. Na toto byl najat jihoafrický skladatel Lebohang Morake, který pomohl Hansovi s nahráním afrických sborů. Za tento film obdržel Zimmer tolik vytouženého Oscara za nejlepší hudbu, a to podle poroty především díky písním "Hakuna Matata" a "Circle of Life". Tento Hansův zásadní milník nám přiblížil energický zpěvák Lebo M za podpory mocných afrických rytmů a pulsujícího duhového osvětlení.
Před přestávkou Hans Zimmer představil další zásadní hudební počin a tím je okamžitě rozpoznatelný, výrazný doprovod k Pirátům z Karibiku, kde si střihla skvělé sólo spoře oděná cellistka, na kterou Hans pěl ódy nejméně pět minut. A skutečně se krasavice důstojně předvedla. Nejen že hrála technicky dokonale, což je v takovémto seskupení samozřejmostí, ale její celkový projev by vydal na samostatné vystoupení - především díky zapojení dramatických gest a pohybu, což by bylo na koncertě vážné hudby poněkud navíc, zde se to jevilo naopak jako naprosto v pořádku.
Po dvacetiminutové pauze představil Hans houslistku a kytaristu, kteří se zrovna před třemi týdny vzali a turné pojímají jako líbánky. Po tomto sentimentálním vstupu nám novomanželé zahráli lidovou píseň původem z Virginie, která Hansovi prý připomíná naše lidovky. Během svých komentářů se Hans Zimmer vyznal, že česká klasická hudba byla první, která ho uchvátila a motivovala k tvorbě, především Má Vlast od Bedřicha Smetany.
Následovalo hlavní téma ze soundtracku k Rain Manovi, což je první film, který Hanse Zimmera vynesl v roce 1988 do světového povědomí, včetně první nominace na Oscara. Tuto "zakázku" získal díky ženě Barryho Levinsona, které se líbila hudba k dramatu A WORLD APART.
V tomto momentě se v sále zásadně změnila situace. Zvuk se najednou rozprostřel do celého prostoru a na obřím plátně se objevily výrazné projekce dokonale synchronizované s hudebním představením, které se propadalo do stále většího temna. Nové efekty se poprvé přidaly v našlápnuté skladbě z filmu Man Of Steel, v těsném závěsu za fantastickým kouskem z The Thin Red Line, což byl pro mnohé doposud nejintenzivnější okamžik celého koncertu - především díky kombinaci minimalistické červené linie promítané na černé plátno s pomalu gradující, repetitivní, rytmickou hudbou. Postupně se rozlévající červeň podporující cressendo orchestru a sborů až do úplného rozlití se po plátně, vytvořila tak silný emoční prožitek, že kdyby koncert skončil v tomto bodě, všichni odejdou spokojení. Ale záměry Hanse Zimmera byly opět velkolepější, než by kdo čekal a už tak hustá atmosféra sílila ještě víc v průřezu soundtracků z The Amazing Spider Man 2 a The Dark Knight Trilogy. V těchto místech už posluchači začínala blikat před zraky další žánrová škatulka díky radikální tvrdosti přibližujícímu se až k metalu.
Bohužel zvukařům O2 Arény opakovaně nedošel fakt, že zvuk, který překročí určitou frekvenci je běžným lidským sluchovým aparátem vnímán jako hluk. Pokud chtěl člověk něco z hudby skutečně slyšet, musel si vší silou zatlačit prsty na bubínky, jinak se zmítal pouze ve fyzicky pociťovaném tlaku a chaosu umocněném hysterickým osvětlením, které by dřív vyvolalo epileptický záchvat, než by došlo k přijatelnému vjemu. Rozumím, že osobně prožívaná tragická smrt Heath Ledgera, který ztvárnil postavu Jokera v Temném Rytíři, či další smutné události související s vytvářením této hudby se nebudou projevovat v podobě růžových obláčků a tklivých melodií. Nicméně muselo být pro každého příčetného posluchače velkým zklamáním, když jeho oblíbené, jinak excelentně vytvořené motivy zaznívaly v takové palbě, že se staly zvukově nepřijatelnými a proto také emocionálně nevstřebatelnými.
V tomto duchu se bohužel koncert nesl až do konce, vyjma tedy projekce, které se zase trochu uklidnily v hudbě pro cenami ověnčený Interstellar. Zde jsme se ocitli na vesmírné lodi, která nás unášela do citových krajin tak zvláštních a neprobádaných, dokonale korespondujících s vyzněním celého filmu, že pokud existuje ve světě nějaká spravedlnost, projevila se právě v roce 2015 při udílení Zlatých Glóbů, Oscarů a cen Bafta. Na této vlně jsme zdárně dopluli ke konci, O2 arena duněla hřmotným aplausem a v transu se zmítající posluchači odhodlaní tleskat až do rána - bylo-li by to nutné - si vydupali přídavek v podobě toho nejlepšího z pompézního sountracku k INCEPTION. Pověstné basové tóny zaznívaly opět kdesi na jiné planetě, ale s trochou fantazie si zanícený fanoušek tyto klenoty přece jen vychutnat dokázal. Celá velkolepá show končila ztišením, kdy z postupně rozváděného a opět redukovaného provedení srdcervoucí melodie zůstal sedět Hans Zimmer za piánem sám a se závěrečným lehkým doprovodem orchestru lusknutím prstů celou akci efektivně ukončil. Ticho. Tma. Konec.
Kdo na koncertě byl, ví, že nešlo jen o silný audiovizuální prožitek, ani o nostalgii spojenou s filmovými příběhy. Postava Hanse Zimmera je silná a inspirativní pro každého, kdo něco vytváří. Jeho touha pozitivně proměnit svět sálá z každého slova, z každého pohybu, z každé stisklé klapky. Proto byla tato událost významným hudebním zážitkem, ale také setkáním od srdce k srdci, od ducha k duchu.
