Nedělní program Metalfestu pro mne přinášel zatím nejzajímavější interprety. A i přes to, že mnou očekávaní muzikanti vystupovali až pozdě odpoledne, nechat si ujít Civil War jsem nemohla. Bývalí členové Sabaton se totiž už dávno odchýlili od zvuku své původní kapely a hrají osobitější hudbu, která už Sabaton nepřipomíná při každém tónu. Písně USS Monitor, Bay of Pigs nebo I Will Rule the Universe tuto pověst rozhodně nezklamaly. Příjemné bylo i následující vystoupení uskupení Almanac bývalého kytaristy Rage Victora Smolskiho. Pravda, Almanac hráli převážně písničky Rage – Empty Hollow, Soundchaser, Suite Lingua Mortis. Došlo ale i na pár novějších, vlastních skladeb, například Hail to the King nebo Hands Are Tied.
Druhý pokus Death Angel
Velmi očekávanou kapelou celého festivalu byli američtí thrashmetaloví Death Angel. Ti totiž měli na Metalfestu zahrát už loni, kvůli údajnému problému s vízem ale nakonec nepřijeli. Letos tedy chtěli svou loňskou nepřítomnost všem zklamaným fanouškům vynahradit. A podařilo se. Death Angel si připravili silný set, kapela byla ve skvělé formě. Až se pod pódiem při písních jako Father of Lies nebo Humanicide rozpoutalo pogo, které málem nemělo konkurenci.
Úplně jiný žánr předvedli po Death Angel finští gothic rockeři The 69 Eyes. Otevřeli starou peckou Devils a navázali novým singlem 27 & Done. Ten odkazuje na takzvaný „klub 27" – umělce, kteří zemřeli v 27 letech (Janis Joplin, Kurt Cobain, Jimi Hendrix, Jim Morrison a další). The 69 Eyes mi opět připomněli má telecí léta, stejně jako Majesty v pátek (ČTĚTE ZDE) nebo Beast in Black v sobotu (ČTĚTE ZDE). Tato skupina totiž byla první gothicrockovou kapelou, kterou jsem si v pubertě zamilovala. A tak jsem si v Plzni zavzpomínala na doby, kdy jsem nosila dlouhý černý kabát, goth trička a nesnášela sluneční světlo. Písničky Perfect Skin, Wasting the Dawn nebo Gothic Girl mi v tom hodně pomohly. Zpěvák Jyrki 69 ale působil, že se sluníčka už dávno nebojí a vesele se smál na fanoušky. Pravda, moc goticky u toho nevypadal. Zato ale dokázal, že i rockeři a goths můžou stárnout důstojně a nehrát si neustále až do vysokého věku na prince temnot. A to i ve chvíli, kdy hrají třeba Framed in Blood, Dance D'Amour nebo Brandon Lee, píseň věnovanou herci, který tragicky zemřel při natáčení filmu Vrána. Po poslední písni Lost Boys se skupina rozloučila, zatímco z beden hrál rockový hit People Are Strange od The Doors. Jen mě překvapilo, že nešlo o cover uskupení The 69 Cats, vedlejšího projektu Jyrkiho 69. Ten coveruje známé písně do rockabilly žánru.
I další skupina na pódiu byla z Finska. Folkmetaloví Korpiklaani jsou u českých fanoušků hodně oblíbení a jejich sólové koncerty bývají často vyprodané. I proto se už od první písně Neito z nového alba Kulkija spustilo úctyhodné pogo. Poskakující fanoušky nezastavil ani vypadávající zvuk. Korpiklaani chvílemi prostě hráli naprázdno a z beden se rozléhalo leda tak ticho. Skupina ale tuto nepříjemnost zvládla profesionálně a nedala na sobě nic znát. Zvukařské problémy ale mají Korpiklaani v Česku neustále. I na jiných koncertech mají buď průměrný zvuk nebo příšerný. A v Lochotíně šlo o zvuk příšerný. A bylo úplně jedno, jestli hudbu člověk poslouchal ze země v kotli při „veslování" nebo z výšky ve chvíli, kdy byl ostatními zvednut nahoru a přehozen přes mantinel k ochrance. Juomamaa, A Man With a Plan, Henkselipoika, Kotikonnut. Pogo neustávalo. A když Korpiklaani náhodou zahráli pomalejší Harmaju, místo zběsilého kotle začali lidé zvedat ostatní nahoru a skákat sekuriťákům do náruče. Ti moc nadšení nebyli, ale vzhledem k hmotnosti některých „éterických" víl nebo hromotluků, které museli snášet na zem, se jim vůbec nedivím. Nechyběla ani Vodka nebo Beer Beer, při které si zpěvák Jonne Järvelä otevřel jednu vychlazenou plechovku plzeňského piva. Poprvé v České republice zazněla i píseň You Looked Into My Eyes z roku 2003.
Nikdy nejste moc starý na rock and roll
Pro mě nejvíce očekávané vystoupení ale mělo teprve přijít. Dee Snider, bývalý zpěvák glammetalové skupiny Twisted Sister, zvedl na nohy celý Lochotín. „Vy sedíte? No tak to fakt není moc metalový. Ledaže byste byli na vozíčku, pak to chápu, ale jinak koukejte vstát a pařit," vybízel sedící lidi Snider. Zpěvák střídal fláky od Twisted Sister s kousky ze svého sólového alba For the Love of Metal. Zazněly tak nové Lies Are a Business, American Made či I Am the Hurricane. Hodně jiný styl hudby než to, co Snider hrál v osmdesátých letech. Syrovější, tvrdší. A zpěvákovi tento styl rozhodně sluší a neskutečně sedne. Jinak si nelze vysvětlit jeho výdrž a perfektní zpěv. „Nikdy sakra nejste moc starý pro rock and roll. Mně je 64 let a pařím tu jak za mlada. Koukejte všichni pohnout zadkem, i vy, támhle vzadu, pán s šedými vlasy," hecoval zpěvák další lidi. Největší úspěch ale měly covery písní Twisted Sister. Nejstahovanější píseň skupiny na iTunes The Kids Are Back, We're Not Gonna Take It, The Beast. Celý dav při I Wanna Rock zpíval tak nahlas, že Snider na chvíli utišil i celou kapelu. „Já nepotřebuju doprovodnou kapelu, když mám tady fanoušky. Přestaňte hrát," přikázal Snider a refrén zpíval „jen" za doprovodu patnácti tisíc lidí.
Blonďatý rocker uzavřel svůj set metalovou hymnou Highway to Hell od AC/DC. „Stejně tu jsem jenom jako předskokan Arch Enemy, kteří po mně hrajou. Já jsem tady jen proto, abych vás rozehřál pro ně," vtipkoval Snider před odchodem do zákulisí. Ano, po Sniderovi šli hrát ještě švédští Arch Enemy. Zde ale můj milý čtenář musí pochopit, že i redaktor je jenom člověk a někdy ho prostě povinnosti táhnou zpět domů dříve. Poslední kapelu festivalu jsem proto neviděla. Věřím ale, že předvedli stejně dobrou show jako třeba nedávno v Praze (ČTĚTE ZDE).
