Trilok Gurtu patří mezi elitu indických perkusistů a hráčů na tabla, ačkoli jeho styl hry a vystupování vychází z tradic indické hudby. Po celou dobu svého fungování naplno využívá možností moderních západních postupů včetně eletroniky. Bylo proto otázkou, kam se tvorba třiašedesátiletého umělce nyní posunula.

Čtěte také: Introvertní Tigran Hamasyan zahrál v Jazzdocku

Do Prahy přijel v doprovodu trojice mladých hudebníků. Sestavu tvořili Jesse Milliner – klávesové nástroje, Frederick Koster – trumpeta a Jonathan Ihlenfeld Cuniado – basová kytara. Sám Trilok Gurtu byl na pódiu obklopen nejen tably, ale také bicími a dalšími hračičkami, jimiž mohl případně podporovat rytmiku.

Kdo čekal, že se koncert ponese v duchu východních dálav, ten se musel po prvních několika skladbách velice divit. Již od první skladby nasadila kapela fúzi jazzu, funku a rocku, která někdy přímo, někdy nepřímo uctívala spíše tvorbu takových velikánů jako byl Miles Davis (například skladbou Black Satin z alba On the Corner). Koncert se tak nesl v poměrně drsném tempu, i když nutno dodat, že samotné melodie skladeb byly složeny spíše pro koncertní efekt, zatímco při poslechu doma by spíše vyznívaly průměrně.

Trio muzikantů vlastně spíše tvořilo tvrdší podporu pro perkusivní kouzla Triloka Gurtu, který si vyhrazoval nejčastěji prostor pro své sólové výstupy. Překvapivě ovšem takřka celý koncert odehrál na klasické bicí, k tablům se usazoval poměrně zřídka. Nicméně když už se tak stalo, dočkali se posluchači neuvěřitelně přesných běhů často až v dvaatřicetinovém tempu. Tyto okamžiky patřily k tomu nejlepšímu z koncertu spolu s chvílí, kdy pódium opustila kapela a Trilok Gurtu mohl začít experimentovat.

K tomu si připravil například i kovový kýbl s vodou, do nějž z jedné strany bušil, až všude kolem cákala voda, zároveň do něj pomalu nořil různě velké činelky, čímž jejich rozeznělý zvuk měnil. Tímto způsobem dosahoval takřka až elektronických šumů a člověk se tak nestačil divit, že lze dosáhnout i takových zvuků bez moderních efektů!

Jak již bylo řečeno, kapela hrála spíše podpůrnou roli, přestože se skládala z vynikajících hudebníků. Velkých ovací se často dočkal i v bílém šatu oblečený trumpetista Frederick Koster, jenž svojí univerzálností uměl jak „davisovsky“ zlobit, tak i ambientně podporovat kapelu. Naopak klávesista Jesse Milliner, ačkoli měl k dispozici nejmodernější klávesy Nord Lead, využíval kromě sedmdesátkových jazzrockových zvukových rejstříků (fender piana, varhan), jež nasazoval v oněch freejazzovějších pasážích, i některých podezřelých tónů, které již spíše vyšly z doby.

Ačkoli se nejednalo tedy o nějakou revoluční záležitost, neboť kapela celý večer „drhla“ v podstatě repertoár v duchu sedmdesátých let, aniž by se snažila z těchto již omletých postupů vyjít, přesto Trilok Gurtu předvedl, že je opravdu velice vnímavý a hloubavý hudebník, který i v těchto letech ještě rád experimentuje s možnostmi vyluzování všemožných zvuků. Sám celý večer velice sympaticky komunikoval s publikem a dával tak najevo, že přeci jenom západní publikum bere již jako sobě nejbližší.

Sám ovšem již možná ztratil zčásti to zajímavé, co indická hudba na Západ přinesla, což je trochu škoda. Právě ony exotické vstupy (např. moment, kdy Trilok Gurtu odříkával slabiky, a tak se sám rytmicky doprovázel k bicím), patřily k tomu nejúžasnějšímu z celého večera. Nicméně koncert rozhodně nenudil, naopak diváci si divokých rytmických a freejazzových částí velice užívali a po skončení koncertu se na tvářích všech přítomných zračila spokojenost.