Hrozba onoho naposledy naštěstí nehrozí přímo festivalu, nýbrž místu, kde se každoročně koná: přírodnímu amfiteátru Na Bojišti. Louka určená pro stanování byla již letos napůl rozbagrovaná, a návštěvníci tak byli vyhnáni na přilehlý svah. Kromě této komplikace letos festival ještě před jeho zahájením provázely další kontroverze vyvolané hlavně prohlášeními pořadatele festivalu Martina Věcheta. Ten například využil zrušení koncertu Faith No More na Rock for People k (více či méně) skryté kritice komerčních festivalů a propagaci toho svého, poté se zase nechal slyšet, že ostatní festivaly falšují počty návštěvníků.

Ačkoliv tyto excesy (stejně jako nadužívání slova spiklenec) často nejsou po chuti ani příznivcům festivalu, faktem zůstává, že se Věchetovi společně s jeho týmem, pozvanými umělci a návštěvníky každoročně daří vytvářet akci s naprosto jedinečnou atmosférou, na kterou se nejezdí pouze kvůli headlinerům. Na které jiné akci se také stane, že se vedle sebe střídají klasikové undergroundu, electronica, death metal nebo bohoslužba a nikomu to nepřijde divné?

Letošní ročník, věnovaný in memoriam Václavu Havlovi a Magorovi Jirousovi, zaznamenal kromě nezvykle ideálního počasí také již obvyklou skvělou organizaci – nekonaly se zde žádné fronty, ve kterých člověk na některých akcích tráví mládí. Jediným nepříjemným překvapením bylo zavedení vratných kelímků. Ano, je to sice ekologické, ale především velmi, velmi otravné - muset si kelímek neustále hlídat, nosit ho s sebou a ve výsledku ho zapomenout/ztratit, a přijít tak o zálohu. Nezvyklým tahem organizátorů bylo letos zařazování vybraných skupin do programu dvakrát: například jednou na hlavní stage a podruhé do undergroundové stanu.

Toto privilegium získali například Čankišou, živelná ethno skupina s (prostorově) výrazným zpěvákem, kteří festival ve čtvrtek zahajovali a v neděli ukončovali. Na hlavní scéně po nich připomněl Michal Prokop s Framus Five v písni Kolej Yesterday, jaké bývaly na kolejích časy. Vystoupil také Adam Cohen, který se blýsknul hlavně zařazením písně Nothing Compares 2 U od Sinéad O’Connor. Se svou troškou do amfiteátru se přidali i punkoví Anti-Flag. Undergroundový stan se mezitím snažili omámit psychedeličtí Flying Eyes, po kterých tu byla skutečně jako doma avantgardní rocková skupina Už jsme doma.

Páteční nálož

V pátek si krátce po poledni podmanili publikum postižení umělci ze skupiny The Tap Tap, hrající především podařené cover verze napříč žánry. Po koncertu zdejší stálice, Garáže s Tonym Ducháčkem, si mohli zamilovaní a nešťastní zazpívat s Rybičkami 48, ti ostatní mohli prchnout do undergroundového stanu na vcelku obstojný The Boom Beatles revival. Optimistickou plavbu na vlnách svých písní nabídla Vltava, která publiku sdělila, že Láska je možná (ale hrozná), Marx, Engels, Beatles (to je náš rytmus) nebo Já už dělat nebudu (ani jednu minutu).

Obrovský dav, který jim mohli závidět mnozí domácí i zahraniční kolegové, pak přilákali Visáči. S odlivem posluchačů se pak museli popasovat hardcoroví Hawk Eyes. V undergroundovém stanu přehodilo žánrovou výhybku duo Kazety se svou elektronikou a minimalistickými texty. Publiku sice chvíli trvalo, než se na jejich tvorbu z všudypřítomného androše přeorientovalo, po chvíli se však ve stanu rozjela slušná diskotéka.

Snad největší dav přitáhla v pátek na hlavní stage Marta Kubišová se skupinou Petra Maláska. Amfiteátr a hlasivky návštěvníků nejvíce rozvibrovala česká verze písně Hey Jude a samozřejmě Modlitba pro Martu, která na undergroundovém festivalu vyzněla takřka magicky. Těžkou pozici pak měla alt-rocková belgická skupina dEUS, jejichž fanoušci tu byli v menšině. Nakonec se jim však i přes poněkud utopené nazvučení podařilo publikum zaujmout. Dalším vrcholem pátečního programu se stal Ondřej Havelka s Melody Makers – svým živelným vystoupením rozhýbali i ty, kteří běžně o jazz ani nezakopnou.

Přečtěte si také profil skupiny dEUS

Na vedlejší stagei pak publikum mírně šokovala divoká Jessie Evans, na které bylo extravagantní vše od zjevu, tanečních kreací až po těžko definovatelnou hudbu pohybující se v oblastech jazzu, elektroniky a latinsko-amerických rytmů. Po ní se ke slovu (a řevu) dostali Hentai Corporation, kteří vystupovali nezvykle střízlivě a umírněně (zpěvák Radek Škarohlíd se během koncertu přiznal, že je zdravotně indisponován), nicméně pro návštěvníky, kteří je viděli poprvé, to i přesto mohlo být to nejšílenější, co kdy viděli.

V sobotu se na hlavní stagei představila další extravagantní žena: Jana Kratochvílová se svou skupinou Illuminatica. Hity typu V stínu kapradiny vynechala, zato přihodila pár zřejmě dobře míněných rad do života. Přítomný dav znásobila skupina Mňága a Žďorp, která slaví stejně jako festival pětadvacáté narozeniny. Při jejich příležitosti oslovili české a slovenské kolegy, aby přezpívali jejich písně, a ze vzniklých cover verzí sestavili kompilaci Dáreček. V duchu této spolupráce si na pódium přizvali Petra Vášu ze skupiny Ty syčáci, kteří vystupovali samostatně v pátek v noci a v sobotu odpoledne. Premiéru si zde odehrál Jaroslav Hutka, se kterým si sice všichni zazpívali Náměšť, ale jinak se potvrdilo, že pokud zrovna po někom nehází špínu, tak mnoho lidí nezajímá.

Čtěte také: Jak Marta Kubišová zmrazila publikum festivalu Okoř

Nemohli chybět ani Plastic People, kteří se do Trutnova pravidelně vrací. Po Plasticích vystoupil John Cale, spoluzakladatel The Velvet Underground, který hbitě střídal klávesy s kytarou. Trochu však zklamal zařazením pouze jedné písně (I’m Waiting for the Man) z repertoáru své bývalé psychedelické skupiny. Publikum jako vždy pobavil Jiří Schmitzer, ačkoliv stejně jako loni vynechal hit Máte na to. Vrcholem sobotní noci i celého festivalu byli Korn, na které byla jedna část publika natěšená a druhé byli víceméně lhostejní. Mnozí z té druhé skupiny však rychle změnili názor, jelikož Korn na Trutnově odpálili skutečně podařenou a velkolepou metalovou nálož doplněnou videoprojekcí. Největší ohlas vyvolala převzatá Another Brick in the Wall, došlo i na dudy a bubenické sólo.

V neděli se postarali o budíček punkáči z Totálního nasazení nebo death-metalisti Pantokrator. Pětadvacátý ročník festivalu Trutnov Open Air pak zakončili například Vladimír Mišík, mistři českého funku J.A.R. nebo pop-punkoví Yellowcard. A ačkoliv je budoucnost místního areálu nejistá, jedno jisté je: ať už na Bojišti či jinde, trutnovský festival a jeho spirit žije stále dál.