Nedávno proletěla hudebním světem zpráva, že Elán bude končit. Kde se tato informace vzala?

Jano: Myslím si, že je třeba to trochu zevšeobecnit. Každý začátek má zkrátka také svůj konec.

Vašo: Možná to vyplývá také z toho, že máme nějaké dohody. Vždycky se po nějaké době dohadujeme, jestli ještě dál půjdeme, nebo nepůjdeme. A je samozřejmé, že někdy ten konec asi přijde, ale není ještě přesně stanovený.

Prozatím jste se ale domluvili, že ukončíte halové koncerty. Je to tak?

Jano: V poslední době děláme jen halové, nebo open koncerty. Takže asi ano v tomto smyslu.

Jak budou vypadat poslední koncerty, které jsou pro Českou republiku naplánované na podzim? Chystáte něco speciálního?

Jano: Jistě. Bude postavená úplně nová dramaturgie programu, nová scéna, nové všechny efekty a tak dále. Úplně nová podívaná.

Vašo: Koncertům jsme dali název Best of… Takže to znamená, že to budou ty nejlepší z nejlepších a nejznámějších písniček. A že máme těch písniček strašně moc. V podstatě bychom z nich mohli udělat celou sérii koncertů a každý by byl jiný. Ale pro tuto příležitost jsme vybrali skutečně ty nejzajímavější pecky, které jsme za naši kariéru vymysleli a stvořili.

Jak jste skladby vybírali? Protože, jak jste říkal, máte jich vážně mnoho.

Vašo: Náročně (smích). V podstatě jsme si každý udělali svůj seznam těch nejlepších a to, co se překrývalo, zůstalo.

Takže žádné velké hádky neprobíhaly?

Vašo: My se nikdy nehádáme. Vždycky se dohodneme.

Máte nějakou skladbu, která vás za dobu jejího hraní již omrzela?

Jano: Na tuto otázku má odpověď Jožo Ráž (smích).

Jožo Ráž skutečně odpověděl. Jak? To se dočtete zde.

Co se tedy stanem s Elánem poté, co odehrajete poslední plánované velké koncerty?

Jano: Tak plánů máme stále dost. Ještě musíme udělat nové cédéčko a k němu by koncem roku měl vyjít i pilotní singl. Jsou tam ještě nějaké další plány, ale o těch až na další tiskovce (smích).

Vašo: Za hodinu (smích).

Přečtěte si zajímavosti o chystaném Best of Tour

Máte již připravený materiál na novou desku?

Jano: Materiál na nahrávání máme. Ale písničky ještě nemáme.

Vašo: Sbíráme inspiraci.

Jano: Ale myslím si, že to nějakým způsobem zmákneme jako vždycky (smích).

Nelitujete trošku toho, že s halovými koncerty skončíte? Nebude vám chybět to množství lidí a ta atmosféra?

Vašo: Ono je potřeba si také odpočinout, protože všechno svým způsobem někdy končí. Tak si zvykneme na něco jiného (smích).

Ráda bych se ještě vrátila do minulosti. Když měl Jožo nehodu, musela se celá kapela na nějakou dobu odmlčet. Měla na vás tato odmlka velký vliv?

Jano: Ne, u mě to nehrálo nějakou zásadní roli. Pro mě to byla jen taková kosmetická přestávka.

Vašo: Je možné, že nás trošku nakoplo, že jsme překonali ne jen samotné zranění, ale vyrovnali jsme se s tím také psychicky. Dokázali jsme si, že to ještě nekončí. To byla právě situace, kdy jsme si mysleli, že je vážně konec. Ale když se z toho Jožo dostal, svým způsobem nás to nakoplo. A posledních deset let je důkazem toho, že nás to nakoplo dobře.

Před několika lety se vám dokonce podařilo vyprodat slavnou Carnegie Hall v New Yorku. Jaký to pro vás byl pocit?

Jano: Ten pocit byl vynikající. Ale musím přiznat, že ještě mnohem lepší byl v šatně. Tam byl krásný klavír.

Vašo: Steinway.

Jano: A okolo byla taková jména… Byla to taková V.I.P. šatna. Kapela byla jinde a my jsme byli…

Vašo: V dirigentské šatně.

Jano: A to byl ten hlavní pocit. Vyjít na pódium už nebylo tak těžké. To bylo to, co nás dostalo.

Elán má své vlastní logo. Jako vzniklo?

Jano: Když jsme začínali, dělali jsme takový výběr a nakonec jsme oslovili našeho kamaráda, výtvarníka Alana Lesyka, aby nám nakreslil něco, co by nás nějakým způsobem charakterizovalo. Původně to měla být ryba nebo něco takového. A nakonec se ujal tento bubák a je s námi dodnes.

V minulosti jste natáčeli také hodně videoklipů, které často byly považovány za nevšední. Pociťovali jste onu nevšednost také, byl to váš záměr?

Vašo: Těžko říci. Jsou kapely a zpěváci, kteří své image a vůbec celkovému vystupování, samozřejmě spojenému i s videem, dávají, řekl bych, až příliš velký důraz. A hudba potom jde do pozadí. Myslím, že my jsme s tímto nějak speciálně nekalkulovali. Ale dá se říci, že vždy nás bavilo dělat takové „hravé“ klipy. Nikdy to nebylo postavené na nějaké pseudofantazii a nevím na čem všem dalším. Tak jako jsou naše písničky ze života, chtěli jsme, aby i klipy byly ze života, aby to byly příběhy.

Samozřejmě šlo o to, že bylo vždycky důležité najít nějakou souhru s tím tvořivým týmem, to znamená s režisérem, scénáristou a tak dále. V období, kdy jsme klipy točili, pro ně bylo takové zdravé podhoubí okolo Slovenské televize, kde bylo pár nadšenců, kteří spolupracovali na slavných programech, jako bylo Našich deväť, Triangel a takové záležitosti. A tehdy to byla taková zlatá éra klipů. Myslím si, že i z toho vyplývá, že jsme do toho tak nějak přirozeně zapadli. A úplně přirozeně z toho vznikl trend, který potom okolo nás fungoval.

Užívali jste si natáčení?

Vašo: Záleží na tom, jaký klip se zrovna točil (smích).

Jano: Točili jsme všelico. Už jsme točili i nějaké krátké hudební filmy. Bylo to často i fyzicky náročné, když jsme prováděli až takové kvazikaskadérské kousky. Bylo to od případu k případu.

Vašo: Pamatuji si, a myslím, že to bylo natáčení klipu Zlodej slnečníc, když jsem seděl v sedle na koni. Já jsem nikdy předtím ani potom na koni nejezdil. Takže jsem měl strašný strach, že z něho spadnu. A ještě do toho musí člověk zpívat. Toho koně mi musel vést za takové to zubadlo nějaký člověk. Ale i tak, bylo to na mě moc vysoké. Mám strach z výšek a jedna koňská výška je pro mě celkem dost (smích).

Jano: A když jsme točili Nebezpečný náklad, pracovali jsme i s kaskadéry. Museli jsme vylézt na auta a odtamtud zpívat. Zkrátka natáčeli jsme už všelico.

Posloucháte současnou moderní hudbu?

Vašo: Přiznám se, že ani ne. Jednak v rádiích… Rádia mají nějakou svoji úroveň, nebudu říkat jakou, ale je to komplikované. A zase mít doma nějaký archiv, nebo věnovat se nějaké muzice, mi připomíná vtip o gynekolozích. Když člověk dělá celý den s muzikou, večer nepřijde domů a nepsutí si hudbu. A ještě nějakou jinou (smích).

Otázku také je, co je to moderní muzika. Můj názor je, že moderní muzika je od nějakého sedmdesátého roku, kdy vznikl big beat, rock a hrál se swing. A od té doby se v zásadě mnoho nezměnilo. Každá mladá generace se samozřejmě snaží nějak odlišit od svých fotrů, od svých rodičů, ale nakonec se stanou fotry i oni (smích). My jsme se odlišovali rock’n’rollem od swingáčů. Tím nechci říct, že swing není dobrá muzika, naopak. Ale bylo to naše vyjádření. A myslím si, že i současná muzika je jen boj o to najít nějaký směr, který by se odlišoval. Ale všechno již bylo vymyšlené. Takže pojem moderní hudba už není přesný, jde spíše o styl a o vyjádření generační výpovědi.

Jano: Jak řekl Boris Filan: Hip-hop vymysleli v Maroku před nějakými dvě stě padesáti lety. Takže to bylo jen znovu objevené a byl tu ještě dávno před rockovou muzikou (smích). A jak já říkám, černoši, chudáci, museli v Americe držet hubu a krok a teď mají konečně volno, tak můžou vyprávět.

Občas sleduju nějaké trendy na YouTube a koukám se na nějaké žebříčky. Něco si poslechnu a soustředím se především na zvuk, protože ten mě zajímá, mám své studio. Poslechnu všechny ty zvuky a trendy, abych věděl, co fičí, abych byl v obraze. Ale jak řekl Vašo, všechno už bylo vymyšlené. To už je jen otázka využití, zda použiji to, to, nebo to. Dneska jsou bohaté zvukové možnosti, neboť počítače to umožňují. Je tam ale jeden malý problém. Dneska všelijaké firmy poskytují polotovary. Strašně moc muziky se dělá z tzv. polotovarů. To máte jako s dobrým jídlem, když jdete do restaurace, je to vážně dobré, protože je to dělané ručně, s láskou. Ale polotovary? Na to si udělejte názor sama (smích).

Vašo: Dobrá písnička by měla mít dobrou melodii, dobrý text a měla by být dobře zazpívaná. Podstatné je všechno, není to jen otázka aranže. A je zajímavé a zvláštní, ale to není jen současné, to už bylo i před padesáti lety, že se obnovují staré písničky. Vždycky si na nějakou věc vzpomene nová generace a udělá si ji po svém. A nikdo potom neví, že nějaká písnička, která je dneska hitem, byla hitem i před padesáti lety. To se běžně stává.

Jste Elán. Máte stále životní elán?

Jano: I když se to nezdá, jsme rockeři. A když jsme rockeři, jsme permanentně v opozici. A dnes je tolik možností být v opozici, že jsme takoví rockeři (smích) a máme tolik entusiasmu (smích)…

Vašo: V podstatě i tím, že žijeme v takové malé krajině, v jaké žijeme…

Jano: Ty žiješ teď ve větší (smích).

Vašo: (smích) Mám na mysli naši společnou krajinu, Česko a Slovensko dohromady. Takže nemůžeme usnout na vavřínech a musíme stále něco dělat, abychom doslova přežili. Když člověk v Americe udělá písničku, tak si ji hned koupí dvě stě padesát milionů lidí.

Jano: Hlavně nemá americký trh, má celosvětový trh.

Vašo: Ale my musíme makat pořád, dokud si chceme ještě občas něco koupit. A tím pádem, že děláme, makáme, nás to stimuluje. A jak se říká, nejhorší pro staré lidi, ke kterým se již pomaličku blížíme, je nečinnost. A proto se říká, že dokud se používá mozek, i tělo pracuje. Takže doufám, že ještě pár desetiletí ten mozek budeme používat (smích).