Rozhovor s Fink: Lidé v kapele musejí být naladění na stejnou vlnovou délku

Label Ninja Tune Records pravidelně mívá na festivalu Colours of Ostrava svého zástupce. Tentokrát jím byl Fink - dříve DJ a producent, nyní písničkář vystupující se stejnojmenným triem. Fink a bubeník Tim Thornton MusicWebu těsně po svém vystoupení odpověděli na několik otázek.

Fin Greenall alias Fink Fin Greenall alias Fink Foto: Martin Chochola, MusicWeb.cz

Ve festivalovém průvodci je Vaše hudba popsaná jako temná, trochu depresivní. Jak to podle vás dneska ladilo s předbouřkovým počasím, které během vašeho koncertu nastalo?

Tim: Bylo to nádherné! I když jsme se trochu báli, jestli bouřka vážně nezačne.

Fin: Snažili jsme se zůstat v klidu, abychom všechno v pohodě odehráli. Pak jsme se dostali zhruba do půlky našeho setu, obloha už byla úplně temná, všechno potemnělo. A najednou jsme se tak nějak semkli s diváky a všechno začalo ještě víc fungovat.

Festival se letos poprvé uskutečnil v novém, industriálním areálu. Je to dobré prostředí pro vaši hudbu?

FinkFin: Rozhodně, to prostředí nás dostalo. Je to skvělé místo pro festival. Je to tak unikátní místo i proto, že se tady můžete bezpečně pohybovat, i když jste mezi polorozpadlými budovami.

Tim: Je vidět, že organizátoři udělali hodně bezpečnostních opatření.

Měli jste čas si areál projít?

Tim: Já jsem si ho rychle prohlédl, udělal pár fotek. Vážně je to moc pěkné místo.

Fin: Rozhodně by se tohohle místa měli držet, protože to je snad jediný festival v podobném industriálním prostředí, kde jsem hrál. Připomíná mi to nějaké staré filmy, je to vážně unikátní prostor. Už jsme hráli na festivalu na velkém náměstí středověkého města, a to je samozřejmě taky pěkné, ale takových festivalů je spousta. Hrát ve starých, opuštěných železárnách, to je prostě obrovský zážitek. Rozhodně by to tady měli pořádat dál.

Řekl bych, že jste se na vystoupení v tomhle prostředí vhodně oblékli…

Tim: Jo, připravili jsme se (smích).

Fin: Jsme teď uprostřed festivalového turné, takže všechno naše oblečení je tak trochu festivalové (smích). Na britské festivaly potřebuješ jen holínky a nepromokavé věci. Evropské festivaly jsou mnohem pestřejší. Letos jsme hráli na pláni ve Španělsku, ve středověkém městě ve Švýcarsku, pak v Itálii, v Chorvatsku festival na pláži. A na tohle všechno máš jenom dvě sady oblečení, takže to musí být dost univerzální (smích).

Ty jsi, Fine, začínal jako DJ a producent. V roce 2006 jsi vydal album Biscuits for Breakfast a od té doby působíš jako skladatel a písničkář. Co bylo tím zlomovým okamžikem v tvé kariéře?

Fin: Ono to vážně bylo, jako kdybych byl zlomený (smích). Můj kamarád se ženil a já nemohl přijít na to, jaký svatební dar bych mu měl dát. Tak jsem mu napsal píseň. A najednou jsem si řekl, že bych jich měl udělat víc. Hned na začátku jsem složil Pretty Little Thing, kterou jsme zahráli i tady. Je to hodně dobrá skladba, řekl bych, a to jsem ji složil před sedmi lety. Když jsem tuhle skladbu složil, měl jsem pocit, že právě ona by mohla být prvním krokem ke změně v mé kariéře. A vlastně i v mém životě. Takovou skladbu máš na desce často jen jednu, někdo takovou skladbu složí jen jednou za celou kariéru.

V té době jsem potkal několik lidí, kteří mi pomohli s tím, jak připravit koncert, jak ho odehrát, jak skládat muziku – ne jen jednu skladbu, ale dalších třicet, čtyřicet. Mohl bych psát jednu a tutéž skladbu pořád dokola, jen s malými obměnami, ale jsem pod nezávislým labelem (Ninja Tune, pozn. red.) a mám k nim určitou povinnost. Nemůžu udělat rádiový singl, který ale vlastně nebude stát za nic, oni by mi něco takového nevydali. Ale díky tomu se nám daří být tak nějak opravdoví.

Přečtěte si také, jak se kapele Fink dařilo na Colours of Ostrava

Tim ThorntonTim: Vtipné je, že spousta lidí nám říká, že neděláme velké refrény. „Díky Bohu, že existuje kapela, která nestaví písničku na velkých refrénech,“ píšou nám. Což je trochu zvláštní, protože moje kořeny jsou v tradičním popu. Takže si občas říkám, že by to bylo hezké mít klasický chytlavý refrén.

Fin: Myslím si, že občas je i v písničkách máme…

Tim: Daří se nám ale dělat i refrény, které vlastně nemají ani pořádná slova. Což je, myslím, zase vliv z Finovy strany, z taneční muziky.

Fin: Na novém albu máme několik skladeb, u kterých jsme zkoušeli postupovat pomocí počítačové improvizace (postup tvorby hudby pomocí počítačových algoritmů, pozn. red.). Hodně jsme se v tomto inspirovali u LCD Soundsystem. Před pár lety jsem je viděl naživo a byli neuvěřitelně dobří.

Je jednodušší hrát a vystupovat jako člen kapely než jako sólový muzikant, DJ? Protože i teď při rozhovoru spolu vy dva spolupracujete, neustále se doplňujete, stejně jako když hrajete na pódiu.

Tim: Je to jednodušší, když jsi s lidmi na stejné vlně. Musíš být naladěný na stejnou vlnovou délku. První dva tři roky jsme se tak nějak „ladili“ dohromady. Fin je ovlivněný taneční hudbou, já spíš vycházím z indie tvorby. Dřív bychom takhle rozhovor dělat nemohli, protože bychom si asi ve všem protiřečili (smích). Ale už máme za sebou čtyři alba a všechno je už jednodušší.

Fin: Je třeba si uvědomit, že jen málo lidí strávilo tolik času pohromadě v dodávce jako my (smích). Když se svým kamarádem jeden den strávíš pět hodin v dodávce a druhý den zase pět hodin, je to jako kdybyste se rozpustili a slili se dohromady (smích). Je pak trochu zvláštní vrátit se domů, je zvláštní po tak dlouhé době nemít svoje spoluhráče a kamarády kolem sebe – i když jsi vlastně rád, že ses jich na chvíli zbavil (smích). Divíš se pak, když nastoupíš do auta a tam nejsou basový aparát a bicí.

Tim: Nebo řekneš nějaký vtip svojí ženě a ona na tebe jen nechápavě kouká. Nechápe vtipy, které se na společné tour zažily, nebyla tam. Občas pak na mě kouká hodně divně (smích).

 

 

Za svoji kariéru jste spolupracovali se spoustou slavných jmen, jakou jsou John Legend, Amy Winehouse, Professor Green. Kdo na Vás nejvíc zapůsobil?

Tim: Nejspíš Professor Green. Nevěděli jsme moc, co od něj máme očekávat, ale byl moc sympatický.

Fin: Rozhodně. Teď budu generalizovat, ale o raperech se říká, že umí být pořádně líní. Zajímá je jen jejich rap, nechají na producentovi, aby jim udělal hit a videoklipy atd. Jediné, co je zajímá, je, aby v klipu udělali sto kliků (smích). A Professor rozhodně nepřistupoval k práci jako nějaká lokální popová hvězda, ale jako opravdový muzikant, chtěl udělat svoji hudbu. Výsledek je možná popová hudba z hitparády, ale my i fanoušci víme, že Professor Green není jen tak ledajaký raper. Je to skvělý člověk a je ochotný tvrdě pracovat.

Tim: Nesmíme zapomenout ani na spolupráci s Royal Concertgebouw Orchestra, to bylo hodně inspirující.

Fin: Ano. Všichni muzikanti z tohohle orchestru, i když neznáme jméno ani jednoho z nich, jsou mnohem talentovanější než kdokoliv, koho znám. Odehráli jsme s nimi koncert, na kterém devět cellistů – všech devět neuvěřitelně individuálně nadaných muzikantů – hrálo naše kytarové riffy. To byl docela dobrý pocit (smích).

Napsal(a):

Zanechat komentář