Samu označil koncert Sunrise Avenue v pražské Akropoli z letošního března za jeden z největších zážitků jeho dosavadní kariéry. A i když tohle muzikanti rádi říkají všude, kam přijedou, tomuhle sympatickému Finovi to prostě uvěříte. Matky, hlídejte si své dcery, Samu Haber sice už zase odjel, ale brzo se vrátí.

V rámci promo návštěvy v České republice jsi vystoupil v Hlasu ČeskoSlovenska, české odnože celosvětové hudební reality show The Voice. Máš tady ještě nějaký další program?

Myslím, že naše další akce tady je až letní festival Benátská noc (27. - 29. července, pozn. red.). Konečně zahrajeme i na nějakém českém festivalu.

To ale nebude vaše první vystoupení v České republice, že?

Přesně tak, v březnu jsme odehráli koncert v Paláci Akropolis. Byli jsme ohromeni publikem, bylo vyprodáno a atmosféra v klubu byla skvělá.

Teď jsi v Praze s celou kapelou, nebo jen ty sám?

Tentokrát jsme tu jen s kytaristou, pro Hlas ČeskoSlovenska jsme si připravili akustickou verzi naší skladby Hollywood Hills.

Tahle skladba vyšla vloni na desce Out of Style, můžeš už teď říct, jestli je tohle album stejně úspěšné, jako třeba On the Way to Wonderland, ze kterého je další z vašich nejpopulárnějších skladeb, Fairytale Gone Bad?

Myslím, že Out of Style se už nyní prodalo víc. Vzhledem k tomu, že desky se dneska obecně neprodávají tak moc jako dřív, dá se říct, že úspěch Out of Style je velký. Ale na čísla se nedá moc ohlížet, když se zaměříš moc na prodeje, na byznys, přestaneš se soustředit na to, co děláš. Jsem muzikant, mojí prací je užívat si života s kytarou a zbytek bude následovat, pokud to budeme s kapelou dělat správně. Samozřejmě je skvělé, když se nějaké skladby stanou hity, za to jsme hrozně šťastní, ale já samozřejmě mám rád jak Fairy Tale Gone Bad, tak Hollywood Hills, stejně jako ostatní skladby, i když se z nich nestaly takové hity. Všechny je rád hraju, jsou to moje písničky.

Uvažujete už s kapelou nad novou deskou?

Určitě. Nové písničky potřebuješ psát tak nějak průběžně, nejde to dělat jen třeba tři měsíce v roce. My jsme teď nahráli tři nové skladby a já jich mám dalších patnáct, dvacet tak nějak rozdělaných. Znáš to, částečně jen tak v mojí hlavě, částečně v laptopu, doma v mém malém studiu jsem si nahrál nějaké demo nahrávky. Takže na nové desce už se rozhodně zase pomalu pracuje.

A máte nějakou konkrétní představu, kdy byste novou desku mohli vydat?

Uvažujeme o konci roku 2013, někdy před Vánoci, listopad nebo prosinec. Ale uvidíme, jak se to všechno vyvine, tohle je takový hodně hrubý plán. Až budeme mít nový materiál na desku v nějakém pokročilém stádiu, necháme Universal Music, ať to celé rozjedou.

Kapelu jsi zakládal před dvaceti lety, v roce 1992, tenkrát ještě jen jako Sunrise. Dostal jsi se za tu dobu tam, kam jsi chtěl? Splnil sis sny?

Musím říct, že splnil. Cestuju společně s mými přáteli a hraju moje písničky, takže jsem asi ten nejšťastnější parchant pod sluncem (smích).

A máš ještě nějaké další, zatím nesplněné, cíle? Nějaký vysněný festival, kde by sis chtěl zahrát? Třeba nějaký velký v Americe?

Zrovna do Ameriky nás zvou celkem často, protože jsme tam doteď nehráli. Já do Států jezdím často, natáčet do studia, hraje se tam skvělý hokej, i díky velkým hvězdám jako je Jaromír (smích). Možná, že jednoho dne nás tam cesty vážně zavedou, ale nejdřív bychom chtěli dokázat, že nejsme jen kapela s třemi dobrými alby, že vydržíme hrát dál a bavit lidi.

Nechtěl bys být jednou slavný jako třeba Metallica?

Konkrétně jako Metallica ani ne. Zrovna nedávno si stěžovali, jak málo si v poslední době vydělávají. Doufám, že k tomu se my nikdy nedopracujeme. Nedávno jsem v jedněch finských novinách četl, že Kirk Hammett (kytarista Metallicy, pozn.red.) řekl, že prý už nevydělávají dost. Říkal jsem si: Kristepane, co to je? Chudáci chlapi…. Takže jestli nemáš peníze, stačí zavolat, Kirku, já ti nějaké půjčím (smích).

Ale aby sis nemyslel, já Metallicu naprosto uznávám, koupil jsem si všechny jejich alba, několikrát jsem byl na jejich koncertě, jejich hudba je skvělá. Ale někdy začnou tyhle velké kapely být trochu zaslepené, najednou pro tebe ve studiu pracuje padesát lidí, koncerty jsou hlavně o penězích… Doufám, že to se nám nikdy nestane.

Ty hraješ pořád, i po těch dvaceti letech, aby sis užíval jako rocková hvězda?

To rozhodně. Někdy možná jsi unavený a musíš se trochu donutit, aby ses vzchopil a „odpracoval“ ten koncert, nějak tu show „přežil“, ale v 99 procentech případů jsi před koncertem trochu nervózní a vzrušený, i když takových akcí během roku odehraješ klidně sto, a to je vážně dobrý pocit. Pocit, kdy si stoupneš na pódium a užíváš si show. O tenhle pocit – nechci říct přímo strach, ale určitou nejistotu, kterou cítíš v žaludku – nechci nikdy přijít. To je ta nejlepší věc na koncertování.

Je pro tebe jiné hrát pro cizí publikum v zahraničí a pro domácí posluchače ve Finsku?

Když třeba hrajeme v Helsinkách, přijdou na nás naše rodiny, přátelé, bývalí spolužáci, takže je to trochu jiné, než když hrajeme pro úplně cizí lidi, i když show vlastně vypadá úplně stejně. Na zahraničních koncertech jsme možná trochu víc v pohodě, ale samozřejmě ve Finsku hrajeme strašně rádi, je tam spousta skvělých podniků a koncertních hal.

V zahraničí jste odehráli spoustu skvělých koncertů, zahráli jste si třeba na Rock Am Ringu v Německu. Cítíš nějaký rozdíl mezi finským a zahraničním publikem, třeba právě německým?

Řekl bych, že, zvláště v Evropě, čím dál na jihu hraješ, tím hlasitější a bláznivější publikum je. Itálie, Řecko nebo třeba Albánie, tam jsou lidi v publiku vždycky opravdu hodně hlasití. Lidi na severu, a zvláště ve Finsku, jsou víc „luteránští“, konzervativní. Finové se prostě moc nesmějí, protože by si o nich někdo mohl myslet, že jsou blázni. Já mám hodně rád střední Evropu, Čechy, Slovensko, Německo, Francii, atd. Infrastruktura je tu mnohem lepší než třeba v Řecku. Při vší úctě, v Řecku vypadne třeba na pět, deset minut elektřina a nikdo nic neřeší. No passa nada. Ale i proto rádi cestujeme a hrajeme na různých místech. Třeba březnový koncert v Praze byl jeden z nejlepších, jaké si vůbec pamatuju. Někdy si prostě zapamatuješ tu chvíli, stage, pocit na ní, a ten ti pak vydrží hodně dlouho.

Rock Am Ring je jeden z největších rockových festivalů v Evropě. V Čechách si ale zahrajete spíš v menších klubech. Co máš radši, velkou show, nebo komornější prostředí?

Rád hraju třeba pro osmdesát lidí, klidně i pro čtyři lidi, to je jedno. Ale samozřejmě je skvělé, že s kapelou můžeme hrát jak na velkých festivalech pro desetitisíce lidí, tak na menších akcích pro pár stovek fanoušků, třeba v Budapešti, kde jsme měli kolem šesti set, nebo tady v Praze, kde na nás přišla asi tisícovka lidí. Asi si dokážu představit, že bych hrál jen na velkých pódiích pro obrovské davy (smích). Ale na takových velkých festivalových pódiích často neslyšíš, co lidi křičí, nerozeznáš pořádně jejich obličeje. A i když je skvělé vidět, jak se ta velká „plocha“ lidí hýbe do rytmu, občas je prostě fajn vidět prvním řadám do obličeje, vidět jak na tebe reagují, cítit pot těch lidí v klubu (smích). Je to jak takový sud naplněný energií a to mám vážně rád. V takových chvílích se staneš tou opravdovou rockovou kapelou. Na velkých pódiích jsi víc než jen nějakým představením. Což je taky velká zábava, ale musíš mít svoji „kočičí chůzi“, to je základ (smích).

U nás v Čechách je přes léto hodně festivalů, pro spoustu lidí je to už doslova tradice jet na svůj oblíbený festival. Jak to, co se týče letních festivalů, vypadá ve Finsku?

Taky máme hodně letních festivalů, ale je to asi trochu jiné než tady. Především léto ve Finsku znamená, že slunce nezapadá dřív než v jedenáct večer, pokud vůbec. V severních oblastech občas uprostřed léta nezapadá slunce vůbec. Takže občas to je v létě vážně šílené, lidi popíjí v kuse třeba čtyři dny bez spánku. Asi si dokážeš představit, jak to může vypadat (smích). Ale máme několik festivalů, které jsou opravdu pěkné, jezdí tam velké kapely, dokonce třeba i Rolling Stones.

Vím, že je to už trochu otřepané, ale jaké ženy se ti v Evropě líbí nejvíc? Srovnáváte je, když cestujete po koncertech?

Samozřejmě, to snad dělá každý, ty ne? (smích)

Samozřejmě. A tady v Čechách máme nejlepší.

To nemůžu posoudit, ještě jsem žádnou neměl (smích). Znáš to, všude najdeš dobré i špatné lidi, hezké i škaredé. U nás máme spoustu krásných žen, ale taky spoustu žen, které… nejsou tak atraktivní (smích).

Když jezdíte po koncertech napříč Evropou, máš vůbec čas užít si ta místa, kudy projíždíte? A teď nemyslím jen ženy, ale zkrátka kouknout se po památkách, zajít do baru…

Jasně, máme i volné dny. Běžně hrajeme dva dny po sobě a pak máme jeden den pauzu, takže rád využiju možnosti si odpočinout od hraní a někdy i od kluků z kapely. Znáš to, zajít si do hospody, poznat nové lidi, nesedět pořad v backstage, nebo v hotelovém pokoji. Třeba v březnu, když jsme hráli tady v Praze, jsem využil snad jediné volné chvíle mezi rozhovory a zvukovou zkouškou, nasedl jsem do taxíku, nechal se odvézt do centra, dal si zmrzlinu a užíval si tu atmosféru. A už se těším, že si třeba s někým budu moct dát pivo v létě na Benátské noci.