Allan Holdsworth patřil bezesporu ke kytaristům, které člověk pozná už dle stylu hry na nástroj. Britský hudebník si za léta svého působení vyvinul originální styl legato běhů na kytaru. Ve spojení s různými midi efekty a syntezátory tak ohromoval při koncertech jak svojí virtuozitou, tak i zvukovou stránkou.
Samostatnou kapitolou je jeho sebeurčení v oblastni hudebního spektra žánrů. Sám totiž během své kariéry přebíhal od progresivního rocku po jazz až třeba i k metalu. Ale jedno po druhém. Počátky jeho kariéry souvisí s jeho přestěhováním do Londýna, kde zaujal svým působením v kapele Nucleus, která stejně jako jiné v té době experimentovala s fúzí jazzu a rocku. Po této zkušenosti následoval další zajímavý posun v kariéře, když nastoupil do hardrockověji znějící kapely Tempest, kde působili hned dva členové skupiny Colloseum – bubeník Jon Hiseman a baskytarista Mark Clarke.
Přelomem v jeho kariéře byl ale rok 1974, kdy se stal členem Tony Williams New Lifetime, kde si zahrál mimo jiných i vedle baskytaristy Jacka Bruce. Pronikl tak do hudebních sfér, kde přímo působili jeho hudební vzory jako John McLaughlin či Eric Clapton. Allan Holdsworth se zařadil tak mezi respektované jazzrockové kytaristy, což vyústilo i v jeho zapojení do další super group – skupiny Soft Machine.
Pro svoji vytíženost odsouval zprvu i svoji sólovou kariéru, první desku Velvet Darkness vydal až v roce 1976, pravidelněji začal produkovat alba až od 80. let. Zároveň ovšem spolupracoval i řadou hudebníků jako například s houslistou Jean-Luc Pontym, baskytaristou Jeffem Berlinem, bubeníkem Billem Brufordem, což vyústilo ve vznik další super skupiny - U.K., kde se blýsknul po boku nadaného klávesisty a houslisty Eddieho Jobsona. Za jeho nejvýznamnější projekt té doby se dá bezesporu považovat deska I.O.U., kde si zahrál i s bubeníkem Garym Husbandem.
V 90. letech hojně spolupracoval s kytaristou Frankem Gambalem, přes Garyho Husbanda se zapojil i do kapely Level 42, což ho opět posunulo žánrově do nových oblastí. Po roce 2000 se opět začal více věnovat hudebním experimentům, o čemž se mohli přesvědčit i domácí fanoušci, když vystoupil například v roce 2010 v Praze s elitním improvizačním kvartetem nazvaným HoBoLeMa v sestavě Tony Levin – baskytara, Allan Holdsworth – kytara, Terry Bozzio – bicí a Pat Mastelotto – bicí. Naposledy se v Praze ukázal poté v roce 2012, kdy zde vystoupil spolu s obnovenou superskupinou U.K.
Allan Holdsworth proslul právě svými zvukovými experimenty s různými kytarovými syntezátory jako MIDI kontrolery SynthAxe či syntezátory společnosti Roland. Jeho vlastní tvorba byla z valné většiny instrumentální, a ačkoli britský hudebník nepatřil k výrazným skladatelským inovátorům, doháněl to svým experimentováním právě na poli kytarového zvuku a jeho vývoje. Tento fakt tak možná neprávem způsobil, že byl znám spíše mezi hudebními fajnšmekry.
K úmrtí se již vyjádřil i dlouholetý Holdsworthův spoluhráč – bubeník Chad Wackerman (ex-Frank Zappa), který napsal na sociální sítě, že svět přišel o velkého hudebního inovátora. Své vyjádření napsali už ale i například John McLaughlin, Steve Vai a Joe Satriani, který ho označil za svoji velkou inspiraci.
