Tento prostor je už členům King Crimson určitě znám, neboť se zde odehrál již v roce 27. března 2014 koncert podobného konceptu – Crimson ProjeKCt a naposledy dokonce před dvěma lety se zde uskutečnil Crimson Marathon vůbec poprvé. Návštěvníci si tak ve čtvrtek mohli opětovně vychutnat monumentálně znějící kompozice a šťavnaté improvizace slavné kapely.

Koncept letošního maratonu ovlivnilo 50. výročí vydání desky Larks' Tongues in Aspic, o jehož provedení se v rámci večera postaral houslista David Cross, původní člen King Crimson, který v kapele působil v tomto období. Festivalový večer rovněž doplnil Tony Levin se svojí sestavou The StickMen, Levin si s sebou opětovně přivezl svůj osvědčený dvanáctistrunný nástroj Chapman Stick, který mu umožnoval hrát jak kytarové, tak i basové polohy. Podobně se vybavil, i když „jen" osmi strunami, člen další sestavy Markus Reuter, který vystoupil v Arše s triem nazvaným tu:NER ve složení Pat Mastelotto za bicími spolu s multiinstrumentalistou Treyem Gunnem.

Tato sestava koncertní večer v divadle Archa zahájila. Zkušený Pat Mastelotto je pro mě osobně jeden z technicky nejzajímavějších bubeníků současnosti. Jeho styl není o předvádění se co se týče množství a síly úderů, jako je tomu u jiných rockových bubeníků běžné. Mastelotto kombinuje jak údery rukama bez paliček, tak tečkované chirurgicky přesné údery, rovněž ale umí také přitvrdit, když je potřeba a kde rovněž exceluje. Zaujal rovněž Markus Reuter, který už ke crimsonovsky spřízněným projektům neodmyslitelně patří. Se svojí osmistrunnou kytarou, jejíž rozsah dosahoval až basových poloh, táhnul kytarové party celého večera. Těchto unikátních nástrojů během večera bylo vidět až oči přecházely.

První část večera se tedy nesla v hravém instrumentálně experimentálním duchu, kdy hráči přecházeli od ambientnějších témat k zrychleným elektronikou podpořeným rockovým experimentům. Tato část večera rovněž připomněla crimsonovskou éru let 1998 – 2003, bylo tedy zajímavé pozorovat, kam se vlastně hudba King Crimson posunula od 70. let.

Srovnání se nabídlo vzápětí, když nastoupila pětičlenná sestava Davida Crosse. Houslista, který v King Crimson působil v úrodných letech 1972-1973 neopomněl se svojí kapelou zahrát například slavnou psychedelickou píseň Easy Money, kde se vokálů chopil jeho kytarista Jonathan Casey. Pro zajímavost, jeho působení by mělo skončit právě po koncertě v Praze, kdy se chce věnovat vlastním projektům. Z pětičlenné kapely jmenujme ještě například klávesistku Sheilu Maloney a basistu Micka Paula. Nutno dodat, že ačkoli kapela měla poctivě rockový syrový zvuk, v přesnosti hry technické dokonalosti předchozího tria úplně nedosahovala, nutno ale dodat, že náročnost crimsonovské hudby je vysoká laťka i pro zkušené muzikanty. Nicméně kapela i tak se zhostila kvalitního odehrání alba Larks' Tongues in Aspic. A právě fenomenální Larks' Tongues in Aspic, Part Two byla vyvrcholení jejich koncertní části.

Po tomto rockovém setu nastoupila sestava The StickMen, kdy se vedle Mastelotta a Reutera postavil Tony Levin. Zkušení muzikanti zvolili už poněkud tvrdší linii hry než v první části večera. Tony Levin i ve svých 77 letech působí na pódiu neuvěřitelně svěže a vitálně, kdy i po náročných dlouhých skladbách mu nemizel z úst úsměv a kolem své Stick guitar se při složitých vyhrávkách kroutil jako had. Tony Levin dodal celému Crimson Marathonu důležitou autenticitu, protože crimsonovský večer by si bez něj člověk těžko dovedl představit. Basa v jeho rukou totiž rozhodně není žádný podpůrný nástroj, ale jeden ze zpívajících nástrojů podporující orchestrální sílu hudby King Crimson. Kapela se mimo crimsonovské party zaměřila i na představení skladeb ze své zatím poslední desky nazvané Tentacles, která vyšla v loňském roce.

 

Logickým vyvrcholením celého koncertního večera, který mimochodem trval více jak tři hodiny, byla chvíle, kdy vystoupily spolu všechny tři kapely dohromady a odehrály nejmonumentálnější skladby King Crimson. Fanoušci se tak konečně dočkali písní jako Starless, The Court of the Crimson King či finální 21st Century Schizoid Man. Vokální party si užil vlastně jediný zpěvák večera - Jonathan Casey. Výjimečná nálada a síla těchto skladeb překonala i určité zvukové nedostatky, neb i přes snahu muzikantů, aby se jejich nástroje navzájem nepřebíjely, se zvláště kytarové a basové linky poněkud místy třískaly. David Cross si na závěr vypíchl houslové sólo a připomněl tak, že i tento nástroj v době 70. let si vydobyl nejen v rockovém světě (připomeňme například jazzrockové Mahavishnu Orchestra) svoji pozici. Je škoda, že dnes takové nástroje jsou v rockové hudbě zcela výjimečně užívány. Koncertní lahůdkou byla rovněž bubenická výzva, kdy se jeden bubeník druhého špičkoval s různými bicími vyhrávkami a druhý mu na ně odpovídal.

Svátek hudby skončil a můžeme jen poděkovat pořadatelům, že takto náročný projekt zorganizovali. Jako zappovský fanoušek si dovolím vypíchnout, že tento ročník Crimson Marathonu je pro pořadatele i jhem, neb by bylo výzvou opětovně dostat pro příště na pódium i Adriana Belewa, jehož koncertní energie i s narůstajícím věkem rovněž zatím díky bohu neslábne.