Když ještě na konci osmdesátých let dva mladíci Mikael a Anders zkoušeli ve sklepě ve švédském Sörskogenu death metalové předělávky, těžko by je napadlo, že o více než dvacet let později budou vymetat pódia po celém světě jako originální hudební těleso. Dokonce ani po zformování kompletní line-up a po nahrání prvních čtyř alb po kapele zvané Opeth doslova „neštěkl ani pes“.

Už od prvního alba Orchid stavěl hlavní mozek kapely Mikael Akerfeldt na poctivém death metalovém základu s brutálním growlingem, ale zároveň zapojoval do rozsáhlých skladeb čisté vokály a melancholické pasáže, které jako by z oka vypadly prog rockovým kapelám sedmdesátých let alá King Crimson.  Pro nahrávání skladeb používal Mikael primitivní rekordér s nedostatečnou stopáží, takže skladby přesahující 10 minut nemohly být nahrány dokonce, ale existovala jen jakási idea jak kompozici dokončit.

 První průlom přineslo až nahrání dnes již legendární desky Blackwater Park, kterou produkoval Steven Wilson z Porcupine Tree. Tato studiovka otevřela čtveřici Švédů dveře do světového businessu. Kapela začala prodávat desky i na světovém trhu a podívala se v rámci tour i mimo Skandinávii.

Čtěte také: Brutal Assault letos představí legendární In Flames

Po Blackwater Parku následovalo album Deliverance v závěsu s plackou Damnation, které měly původně vyjít jako dvojalbum, ale vydavatelství rozhodlo o separátním vydání nahrávek. Deliverance je klasickou nahrávkou Opeth, kdežto Damnation zarazilo posluchače svým obsahem. Jedná se o album plné balad, které ve své stopáži téměř postrádá ostré elektrické kytary.

Deska Ghost Revires byla poslední nahrávkou na které se podílel bubeník Martin Lopez, který poté kapelu opustil a byl nahrazen Martinem Axenrotem, který už nabouchal následující počin Watershed. Ten byl tak úspěšný, že se umístil na 23. pozici v žebříčku billboard.com.

Dědictví po švédsku

V roce 2011 se pokusili Opeth o něco neobvyklého když pustili do světa další album. Zatím poslední deska v kariéře nazvaná příznačně Heritage obsahuje deset skladeb v duchu pravého progresivního rocku z přelomu 70. a 80. let, tak jak to má Mikael rád. Reakce na toto zatím poslední album, byly opravdu rozporuplné. Někteří fanoušci by mohli namítat, že nahrávka vůbec nezapadá do dosavadního konceptu Opeth, ovšem true fans dobře vědí, že zrovna tato kapela se čas od času potřebuje „vyblbnout“.

Naživo můžeme od Opeth čekat z posledního alba hlavně otvírák The Devils’s Orchard. Oblíbené skladby bývají také Ghost of Perdition, Heir Apparent a proslulá Deliverance. Doufejme, že letos na Brutálu uslyšíme vše zmíněné a ještě něco navíc.