Při pohledu na výběr interpretů lze s lehkou nadsázkou označit uplynulý třídenní festival za malé hudební osvícenství. Každý návštěvník-nepopsaný list dostal (tedy pokud mu po dvanácti zlatavých Bažantech nenarostl zobák, který měl po většinu doby zapíchnutý v travnatém loži) plnohodnotnou lekci současné alternativní scény vedenou těmi nejzkušenějšími. Počínaje sondou do devádestákové grungeové éry s The Smashing Pumpkins se posluchači následně nechali uhranout jemnou chirurgickou prací afrobeatového Mistra Yorka a jeho Atoms for Peace (ano, toho pána, co v sedmadevadesátém pověsil s formací Radiohead na lano hurónský Britpop), aby si na závěr symbolicky potřásli rukou s rozsévačem potu a slz. Historie Pohody se od nynějška dělí na dvě období: před a po příchodu Nicka Cavea.
Stejně jako se zraky všech přítomných upíraly o čtyřiadvacet hodin dříve na božské a zbožštěné Atoms for Peace, se v sobotu večer desítky tisíc lidí shromáždily plni očekávání pod hlavní scénou. Každý ho chtěl vidět - onu na první pohled nepřístupnou tvář z obálek magazínů, pichlavé bledé modré oči, umně maskující citově rozeklanou duši, hrdinu těch nejbizarnějších historek z podsvětí, jež jeho původu dodávají mytologický rozměr. Kdo je Nick Cave? Naštvaný punker, věřící kacíř, nebo otrok lásky? Všechno. Jen ne lhostejný.
Podívejte se také na fotogalerii s Atoms for Peace a spol.
To je to, čím fascinuje miliony lidí po celém světě. Kdo mu chtěl zpříma pohlédnout do očí nebo ho držet po několik písní za ruku, musel zaujmout výhodné místo ještě v průběhu vystoupení Buena Vista Social Club. Pokud nestihl do desáté večerní, tedy hodinu před koncertem Cavea s The Bad Seeds, najít své místo v první nebo druhé řadě, postačilo to po odchodu Kubánců nanejvýš na šestou. Není divu, vždyť pro Slováky byl křest zlými semeny skoro čekáním na Godota. Ne ale hodinové čekání vepředu - mraveniště jevištních techniků stavělo scénu jako z lega, pianino nakonec. Znamení, že je čas na spasení.
Sedmičlenná sebranka se vynořila z backstage, ten druhý už je Cave! Řev, trans, ale následuje zklidnění s pilotním singlem We No Who U R z nejnovějšího alba Push The Sky Away. Poněkud vlažnější začátek. Pak ale elegán s ironií v hlase zasalutoval roji fotografů ve stylu "thank you, guys, thank you photographers, good night!". Pankáč Nick byl tu. Po nejslabší skladbě přichází nejsilnější, tak, jak to má Australan rád. Na počátku osmdesátých let ždímal emoce z lidí třeba i pěstí, na Pohodě k tomu postačila pekelně vygradovaná Jubilee Street. Kvílející nástroje, Cave beze smyslů řvoucí "I´m transforming, I´m vibratin´ so look at me now!", Warren znásilňující kytaru a nato smyčec, jako loď na rozbouřeném moři, jež má minimální šanci na přežití. Tohle člověk jen tak nevidí...
Nickovi to ale nestačí. V ďáblově područí pokračuje, jen se vrací o třicet let zpět. A tam, kde je mu nejlíp - na dosah publika. From Her To Eternity, jednu z prvních písní kolektivu The Bad Seeds, odzpívá téměř celou nad hlavami masivního davu opřený o ruku jeho člena. V hypnotických pasážích a reflektory za hlavou doznává podoby nadčlověka. Možné pochybnosti připouštějící pozérství mizí po usednutí frontmana za klavír, kdy si s ním publikum zpívá slova Into My Arms. "I believe in love and I know that you do too" přitom vůbec nezní kýčovitě. U Higgs Boson Blues už slza ukápne definitivně...
Na Mercy Seat je správná chvíle vždycky, uvedl zpěvák v rozhovoru z ledna letošního roku. A svým slovům dostál. S The Bad Seeds zahráli její light verzi, což je trochu škoda, protože síla původních aranží mrazí. Předělávka skladby Stagger Lee sboru Waring´s Pennsylvanias dovedla jedenapůlhodinovou emoční pouť na vrchol. Osmiminutová rozprava samozvaného hajzla Staggera Leeho dala průchod všem podobám citů, s naslouchajícím zpěvákem tváří v tvář.
Ať se proměňuje Nick Cave v kazatele nebo romantika tělem i duší, zachovává si lidskost. Nechává se unášet vypjatými melodiemi i rytmy sebou složených, tančí svým typickým, trochu legračním stylem, po němž si bez ostychu zakasává vpředu pódia košili do kalhot, a po dobře odvedeném výkonu si s chutí odplivne. Osobní prožitek bývá nezřídka tím nejdůležitějším, čím interpret může příznivce odměnit.
Nick Cave and The Bad Seeds patřili jednoznačně ke špici celého dne i festivalu vůbec, bylo by ale nefér nezmínit se o dalších dvou skvělých vystoupeních sobotního programu. O to první se zasloužili čeští producenti snad nejminimalističtějšího elektropopu u nás vůbec, brněnští Midi Lidi. Přestože přišel jejich čas poměrně brzy odpoledne, přitáhly a pobavily slušný krajíc festivalového hada. Jogging frontmana Petra Marka kolem dokola pódia samozřejmě nechyběl stejně jako pošahaná coververze skladby Náměšť Jaroslava Hutky ani věnování písně zesnulému klávesistovi Rayovi Manzarekovi z The Doors a tentokráte navíc ještě kladenské skupině Zrní. Během písně Rád vařim se pak kapele dostalo pocty, když se na pódiu seřadil pořadatelský tým festivalu, který označil singl za jeden ze zásadních pohonů při organizaci akce. Druhým nezapomenutelným objevem byli estonští sympaťáci Ewert and the Two Dragons. Indiefolková čtveřice dojala až pohádkovými melodiemi stejně jako jejich název. A když se rozezněla romantická linka písně Sailor Man a zpoza scény vystoupilo žhnoucí zapadající slunce, srdce blahem zaplesalo.
Nick Cave a poslední festivalový den v obrazech. Podívejte se zde
Silný - takový byl stručně a jednoduše uplynulý ročník slovenského festivalu Bažant Pohoda. A protože je u konce, sluší se udělat jeho zběžnou evaluaci. Jaká pro a proti zaznamenal?
Pro: žánrově vyvážený a vytříbený line-up, nepřekrývající se časy hlavních headlinerů, aviváže na toi toikách, dostatek mobilních i splachovacích toalet bez poplatku, umělohmotné podloží před Orange stageí proti rizikům přírodních živlů, blízkost stanového městečka areálu a jeho rozdělení na zóny pro snadnou orientaci, letecká akrobacie po setu Midi Lidí, informace o neuskutečněných koncertech na plazmách po stranách hlavní stage, umělecké instalace nezávislých tvůrců v areálu, betonové prostranství před hlavním pódiem, minimum odpadků na zemi, taneční workshopy, autogramiády kapel
Proti: absence prodeje balené pitné vody ve větším objemu, dlouhé řady do sprch, nevkusné blikající pouťové atrakce, vzhledem k nabitému programu a vysoké koncentraci nejrůznějších pódií docházelo k občasnému zvukovému překryvu (při pomalejší, poslechové produkci)
