Než ale zabloudíme nad ozónovou sféru, zůstaňme nohama pevně na zemi. Přesněji dlouhýma nohama na zemi. Pikantní část programu začala po několikanásobné dešťové sprše ve čtyři hodiny ve Space Aréně SLSP. Gazela Karin Park svým sekavým industriálním tancem vplula na pódium, v květovaných legínách a černých kožených šortkách, aby vše pořádně kontrastovalo, stejně jako něžná ženská duše a syrové temné beaty její tvorby. Nechodí pro ně daleko - skandinávské lezavé klima, jež je pro zpěvačku domovem, se jí prvoplánově nabízí.
Donedávna neznámá performerka o sobě dala české zemi pořádně vědět letos na jaře, kdy se její jméno zalesklo mezi jmény Roosevelt a Lanou Del Rey na programu festivalu Electronic Beats, a do velkokapacitního stanu nalákala slušný počet lidí. Feministický synthpop, jak by se dala tvorba i výstup trefně a bez nadsázky označit, je záležitostí pro fajnšmekry a taky divnoše jako Karin, jak poznamenala slečna za mnou. Monotematické kovové beaty proto vypudily příznivce stupňujících se srdečných melodií napříč areálem do stanu číslo dva na kladenské naturalisty Zrní. Po křivce stoupající smyčce a melodie si standardně podmanili publikum, na výstup do sedmého nebe ale pořád času fůra. Lucifer Tobi vyzývá diskanty k dostaveníčku v podzemí...
Přečtěte si také, jak probíhal první den slovenské Pohody
Po krátké přeháňce nakráčeli na Orange stage O. Children v čele s démonickým dvoumetrovým černochem Tobim O'Kandim. Ten se stejně jako na začátku roku v Paláci Akropolis pověsil v úvodu na mikrofon, kde polovinu setu naoko nevzrušeně válel na jazyku slova osobních textů, aby zničehonic přikázal publiku Let´s dance. A to... nezešílelo. Britští indierockeři byli po odzbrojující pražské show jedním z hlavních lákadel festivalu, historie se žel neopakovala. Možná za to může deštěm svlažené obecenstvo, možná zařazení největšího hitu Dead Disco Dancer na druhé nebo třetí místo v setlistu. Zklamání dal najevo i frontman O'Kandi průpovídkou It´s no party here. V závěrečných naštvaných singlech se v popředí davu sice utvořil menší kotel, ona poznámka se ale do paměti zaryla příliš hluboko.
Zachrání jemné zklamání Bloc Party? Otázka byla nasnadě. Pánové se údajně mezi sebou hašteří, bubeník Matt Tong se na to vykašlal, po letní sezóně plánují pauzu, která bůhví jestli nebude pauzou na věčnost... Z reportáží předeslého festivalu Rock for People oslavné fanfáry taktéž úplně nečišely - zásadní hybatelé indierockové scény počátku tisíciletí to na zastřešené stagei prý nebavilo (po opakovaných výpadcích zvuku uprostřed setu mají mé požehnání). Inu, rychle se po O. Children procpat někam blízko hlavní Bažant stage, kde bude možné svým falešným zpěvem přiložit ruku k dílu k chorálům a propleskat stehýnka. Lissack, Moakes, Okereke, řev, ale.. Kdo je ten o generaci starší bubeník? Nenechat se rozhodit, Bloc Party ladí slabší singl repertoáru So Here We Are, což je ale fuk, když vzápětí nastoupí megahit Hunting for Witches.
Skáče se od prvních tónů, zpívá od spojení So I Go Hunting for Witches, protože se to dobře pamatuje, nad davem se tyčí britské vlajky a levitují předměty znalé i neznalé identity. Frontman Kele Okereke se usmívá, baví se a čiší z něj elán. Zbytek kapely nadšení příliš nesdílí, ale nikomu to nevadí. Veškerá pozornost se upírá na ústřední tvář ostrovní formace. Publikum vydrželo tančit od začátku do konce, běsnilo dvakrát - při nové a neuvěřitelně nakažlivé Ratchet a závěrečné Helicopter. Jen dobře, že čtveřice ignorovala elektronickou trojku Intimacy. Nejsilnější skladby totiž pocházejí z debutu Silent Alarm, posluchači přitakávají. Vystoupení Bloc Party bylo za uplynulé dva dny prvním nenuceným, opravdovým zážitkem.
Večerní hodiny pak vytvořily prostor pro mladé postavy alternativní hudební scény, z nichž lákaly především artrockeři Django Django a švédská indietronikářka Jonna Lee aka iamamiwhoami. Oba vystupující se ale vzájemně překrývali a černý Petr padl na severskou krásku. První zmiňovaní předvedli obstojný set s neotřelými samply, které jako by vznikaly z nitra džungle. Mdloby z nadšení se ale nekonaly, indie rocku se za ten den nakupilo nějak přespříliš
Podívejte se také na fotoreportáž z nabitého festivalu
Bylo zajímavé vstřebávat v průběhu dne rozličné poznatky návštěvníků týkající se headlinerů druhého festivalového dne. Na jedné straně příznivci Radiohead, kteří po poslechu debutu Amok formace Atoms for Peace cítí rozpačitost s neschopností se rozhodnout, zda se jim líbí, nebo ne. Na straně druhé skalní obdivovatelé legendárního basáka Fley z Red Hot Chili Peppers a jeho polohy v afrobeatové fúzi. Ať to, či ono, stejně všichni naplnili svoje batůžky a vydali se na cestu do Trenčína jenom kvůli mistrovi uhrančivých atmosfér Thomu Yorkovi.
Když vstoupil na pódium, dav euforicky zahučel. Potichoučku, polehoučku zapřáhl všechny koně a zvukové nitky se mohly začít splétat. A sice pozvolna a postupně - skladby procházely zdlouhavým vývojem, kterým je provázel Yorkův křišťálový zpěv. Pošmourný háv písní utvořil působivou atmosféru, jež korespondovala z hvězdnou oblohou nad hlavami a po dvě hodiny se usadila v publiku. Nejsilnějšími momenty ale byly ty, kdy Thom usedl za pianino. Závěrečné přídavky z jeho debutové desky Eraser Atoms for Peace a Black Swan už skořápku duše definitivně prolomily, jen se oči zaleskly. Meditativní, až duchovní obřad s Atoms for Peace předčil i ty nejodvážnější očekávání. Amen. Amok.
