Ačkoli letos slaví Deep Purple svoje pětačtyřicáté narozeniny, zatím nijak nenaznačují, že by měli v plánu končit či se nějak na rockové scéně krotit. Kapela vždy sázela na velmi kvalitní muzikantské výkony kapelníků a tuto linii zatím stále drží, i když Ianu Gillanovi již slábne jeho pověstný ječák. Přesto stále podává nadprůměrné výkony, a proto nic nebylo překážkou k natočení nové desky.
Čtěte také: Deep Purple: Minulost i současnost hardrockových pionýrů
Jaké tedy je album Now What?! ? Již podle názvu je poznat, že Deep Purple dlouho přemýšleli, jakou cestou se mají dále ubírat. Možná rozvažovali tak dlouho, až se nakonec nerozhodli skoro nijak. Respektive si z mnoha cest vybrali všechny. Aby se rozumělo, deska byla opravdu natočena velice precizně, zvuku se nedá vytknout nic, spíše jde o kompoziční postupy, kdy se kapela vrací k osvědčeným sedmdesátkovým trendům, zároveň do nich ovšem míchá některá klišé, která jsou slyšet i u mnoha jiných rockových kapel.
Hned první skladba, A Simple Song, nenabízí nějaké zasádní téma, přesto se postupně rozvine do velice vymazleného kousku plného spousty zajímavých momentů a sól. Tím vykompenzuje onu retro zkostnatělost, jež je cítit z počátečních postupů, které evokují devadesátá a osmdesátá léta v tom horším slova smyslu. Podobně podezřelý dojem je i ze skladby Hell To Pay, která, když se člověk přenese přes onu AC-DC příbuznost, se rozvine do nádherně řízné párplovské roviny, kde už je člověk konečně na té očekávané vlně, která činí Deep Purple tolik charakteristickými.
Je zvláštní, že zrovna tyto dvě skladby dostaly možnost být singly, když na desce nalezneme podstatně zajímavější kousky. Píseň Weirdistan se sice například vrací k osvědčené arabské notě v kapitole Deep Purple, přesto je v tomto směru velice inovátorská a nabízí potěchu sluchu díky nádherným kytarovým motivům Steva Morse.
Také skladba Out of Hand se svým temně znějícím tématem se nečekaně mění jako chameleon a utíká tak z nebezpečí oněch zmíněných rockových klišé do bouřlivých hladin tradičních párplovských postupů. Ve skladbě Body Line je již poznat, že Deep Purple mají stále co říct, Don Airey si zde evidentně užívá nádhernou rytmickou souhru se Stevem Morsem. Právě oni dva desku táhnou svými nápady, samozřejmě i zbytek kapely podává vynikající výkony.
Možná vůbec nejvymakanější písní desky je skladba Above and Beyond, v níž Deep Purple poněkud odvážně vstoupili téměř až do art rockových poloh, které dokázali v této příjemné baladě propojit. Právě těmito nápady se Deep Purple vždy odlišovali od ostatních rockových kapel, že dokázali pracovat i s prvky jiných stylů, což je činilo méně zaměnitelnými.
Don Airey se spolu se Stevem Morsem postupně stávají hlavními tahouny Deep Purple
Přesto po těchto lahůdkách následují průměrnější skladby. V písní Uncommon Man si Steve Morse střihne své typické nádherně stavěné intro, v němž ho klávesami podporuje Don Airey, po tomto nádherném úvodu se skladba rozjede do tématu, které sice není nijak špatné, přesto se již k oněm inovátorským řadit nedá. Ve skladbě Blood from the Stone si Deep Purple pro změnu vyzkoušeli jisté doorsovské nápady, v Apres Vous si nechali opět Morse a Airey prostor pro své společné sólové kousky, čímž opět ukazují, že hlavní výrazové proudy v kapele nyní zastávají právě oni dva, zvláště pak Don Airey.
Svoji vedoucí úlohu potvrdil v nádherně thrillerovské skladbě Vincent Price, v níž využil všech svých klávesových zvuků a skladatelských postupů, Steve Morse si zde též kromě hutné kytary vychutnává své sólo, nicméně vrcholem písně je nádherný sborový výstup v tématu. Toto je tedy opravdu povedený kousek v nelehce hodnotitelném slepenci.
Now What?! představuje jakýsi myšlenkový mišmaš, kterým se Deep Purple snaží zavděčit všem, aniž by přitom jednu skupinu posluchačů úplně uspokojili. Pokouší se navázat na původní tvorbu, pokračovat v současném kurzu, který byl nastaven při poslední desce Rapture of the Deep, připomenout své rock´n´rollové kořeny, hard rockové zásady a nejlépe ještě obohatit své hudební postupy o ty modernější.
Nové album je dokonale řemeslným dílem, nalezneme zde silně nadprůměrné skladby i průměrnější kousky, přesto jsou muzikantské výkony naprosto bezchybné a Deep Purple se tak nemají za co stydět. Po osmi letech je to příjemná novinka na rockové scéně. Snad jen zbývá dodat, že když se kapela pořád drží v tak skvělé formě, natočí, doufejme, další album dříve než zase za osm let.
