S první písní se jasně ukáže, jak bude znít skoro celé album. Přestože kapela vybrala pro skladbu anglický název Sunny Day, zpívaný text je ovšem ve slovenštině. I na této skladbě můžeme ukázat, podle čeho se kapela ihned pozná a s čím novým přichází. Folkový ráz, výrazné ale zbytečně nepřekážející bicí, doplňující akustická kytara Petera Krišky či klávesy, podkreslení příčné flétny jediné ženy v kapele – Barbory Kriškové. Toto posluchače na první poslech zaujme.

Základem kapely je více než výrazný zvuk vlastní tvorba, což zvláště v dnešní době je jedině plusem. Právě autorské písně kapela nabízí. Slova se vyhýbají běžným klišé, takže se posluchač jednoduše může zaposlouchat a po opakovaném poslechu i lehce slova vyskakují na mysl. Jako příklad můžeme uvést hned druhou skladbu Predmestie srdca.

Moody hned od počátku táhne výrazná příčná flétna, která dodává kapele úplně jiný ráz. Naladí poklidnou atmosféru, ve spojení s pianem Roberta Vargy se dostáváme do jazzových krajin. Příjemná melodie se zbytečně neskládá z mnoha nástrojů. Komorní aranž, ve které se postupně nástroje střídají ve svých sólech i si jemně zahrají společně, jí velmi sluší. Stejně tak kytara přebírá na okamžik linku pod své velení. Hned na začátku poslechu se instrumentální skladba vyjímá.

Se zajímavým motivem přichází skladba Musím ísť. Nejprve se opakuje nenásilná melodie, je jí věnován velký prostor než nastoupí samotný zpěv Juraje Zaujece. Spíše jemný, nikterak výrazný hlas doplňuje atmosféru a předává si slovo s flétnou. Zde však zpěv nehraje prim, jako je tomu u jiných kousků, kde se textům věnuje větší pozornost.

The Last Fly znovu zabředne do jazzové podoby. Lehké tóny kláves mírně podkreslují zpěv, než si samy převezmou vedoucí pozici. Angličtina ve spojení s již naznačeným podkladem nepůsobí tak přirozeně. Zůstaňme raději u slovenských kousků, které srší energií a k posluchači mluví. Instrumentální Merci prolomí melancholickou vlnu, nástroje nastupují a střídají se s větším důrazem, zesilování a zeslabování úctyhodně vyjadřuje emoce a znovu se zde objevuje inovativní dobře zakomponovaný prvek příčné flétny.

Poslední čtyři skladby nasadí trochu více ráznosti a i nástroje přitvrdí. Kousek Nostalgic Blues nás zavede od folkových, akustických a jazzových nádechů a propojení do obměněného, leč jasně znějícího blues. Při poslechu se vrývá posluchači do paměti výrazná kytara, velmi nápaditá a i dobře znějící. Doplnění kláves i úderných bicích brilantně dokresluje celou instrumentální skladbu. Svou živelností a jasností se lehce zařadí mezi nejlepší počiny alba. Vyniká a odlišuje se od ostatních aranží, nevyužívá zpěvu ani flétny a působí velmi propracovaně.

Čtěte také: René Lacko se přihlásil s albem Blind Man

U blues zůstáváme i nadále. Robotnícke Blues naopak zní ve slovenštině od počátku. Zde zpěvákovi poloha sedí, ze skladby je slyšet pohodový zpěv a radost, jako by se na posluchače přenášela rovnou z pódia. Nostalgic Blues i Robotnícké Blues patří mezi zapamatovatelné skladby s přesahem a myšlenkou. V poslední skladbě As Time Goes By (Merci acoustic) se nastolí přemýšlivá atmosféra, kytarové tóny plynou a zpívají tentokrát vlastní – svůj příběh. Lepší zakončení si kapela Ad Acta nemohla vybrat. Melancholie, harmonie, opakující se motiv. Tato skladba se nedá vyposlechnout pouze jednou. Má s každým poslechem nová sdělení.

První část alba se vcelku pěkně nese na stále podobné vlně, ničím vysloveně nepřekvapí. Otextování skladeb ve slovenštině však hraje významnou a povedenou roli. Nicméně poslední tři skladby alba přicházejí se skvělým materiálem. Propojení zpívaných skladeb s vysloveně instrumentálními je vyrovnané. O to zajímavější se zdá být výběr poslední akustické skladby, která v posluchači určitě zanechá mnoho emocí.