Jonathan Gaudet již na svých předešlých albech dokázal, že jeho silná skladatelská stránka dominuje celé jeho tvorbě. Na albu Réunion se však domáhá širšího konceptu. Jasné řazení skladeb, propojení rytmů, akustického pojetí či většího odvázání se mísí se střídáním různých světových jazyků. Struktura zůstává ve skladbách rozpoznatelná a skladatelský rukopis Jonathana ihned prozrazuje. Mělo by se vytyčit, že autor i přes vlastní pojetí, kterého se drží, nezabředl do stejnosti či opakovatelnosti. Od posledního alba k novému Réunion utekl necelý rok, přesto se hudebně posouvá a nechává si potřebný nadhled.
Vraťme se ke zmíněnému konceptu alba. Střídá se zde mnoho hostujících hudebníků, s tím tedy i nástrojů. Tomu se přizpůsobuje výstavba jednotlivých skladeb výhradně z pera Jonathana Gaudeta. Jeden ze základních postřehů ukazuje, že i přes neobvyklou spolupráci mnoha hudebníků na jediném kousku neuslyšíme nadbytečnost či přehršel nástrojů. Všechno do sebe čistě zapadá. Nicméně album přináší zvukovou barevnost. Podobně jako je zvolen obal alba nakreslený Jonathanovým synem Téem, tak se na hudebním plátně odvíjí i celá deska.
Když se vydáte do státu Louisiana, tak jedině s láskou, jak Jonathan doporučuje. V této skladbě se projevují jisté kroky autorovy předešlé tvorby, staví na jistotě i na čisté práci. Nepouští se daleko od svých obvyklých postupů a skladbě tak dodává vlastní temperament. S King of the Diamond se vytasí nepřehlédnutelná kytara Tonyho Ackermana.
Every dog has its day. Skladba o psovi či muži plyne na snové hlavní lince, kterou narušují zastřenější zpěvákovy vokály. Zde propojuje již známé postupy, které lze slyšet v předchozí Jonathanově tvorbě. Především si v této skladbě mistrně pohrává s tiššími party, které mění chraplavým hlasem v důraznější a štěkavé ve smyslu emocí. Spirálovitá melodie s podkreslením akustické kytary, která se vždycky vrátí, zůstává znít posluchači ještě dlouho v hlavě.
Velmi zajímavý prvek trumpety Toma Levecchia oživuje pochmurnou atmosféru sice plačící, ale přesto výrazné melodie písně El hombre duplicado. Příjemný refrén vyjadřuje další emoce. Ve World blues se dostáváme k motivům ušitým přímo k bluesovému podkladu. Mississippi, Roberta Johnsona i Mudyho Waterse doprovází Jonathan jasnou a stálou linkou s výrazným chraplavým hlasem.
Cashovský zvuk kytary otevře skladba On the square, která pokračuje temnějšími vokály. Ve smyčce se stále vrací tatáž melodie, text vypráví příběh, do kterého zprvu nenásilně vstupuje harmonika. Následně převezme sólovou část a přesně kopíruje hlavní melodii.
Z melancholie na slunnou pláž
V Hard drinking man se ponoříme do poklidné melodie a melancholického zpěvu. Připojí se také harmonika na krátké smutně znějící sólo. Vřelou a působící písní se tak Jonathanovi podařilo vytvořit zpověď alkoholika v tónech, které lehce uklidní jinak více našlapanou atmosféru. Naopak ve francouzské Mon vieux léon vyměňuje stesk za zvuk některého z dalekých slunných ostrovů. Odlehčení tvoří nenáročná melodie, pohodářský rytmus i menší důraz na text.
Celou nahrávku zakončuje Tombé, stejně jako předešlá je zpívaná ve francouzštině. Podklad cella spolu s vypravěčským zpěvem se zcela doplňují a nastolují znovu pocit melancholie. Jonathan se soustřeďuje na text. I kdyby posluchač nerozuměl jedinému francouzskému slovu, v tomto případě se vůbec nic nestane. Stačí se do skladby vžít a nechat ji působit na smysly.
S větší jistotou se Jonathan Gaudet přihlásil s deskou Réunion, která je naplněna mnoha pohledy na různé americko-evropské žánry, množství různých hráčů a nástrojů dodává albu živost. Technicky skvěle sehraní muzikanti přesně zapadají do Jonathanem vymyšleného kontextu celého alba. Nic nechybí a nic není navíc. Přestože se nejedná o jednotnou sehranou kapelu, hudebníci v jednotlivých skladbách působí jako dobrý orchestr a zvukově tvoří zpěvu skvělou kulisu. Větší pozornost je ale stále upnuta na samotného zpěváka. Vyzpívaný hlas zní sebejistě a uvěřitelně. Poklona však patří k výstavbě jednotlivých skladeb a zpěvákovu vlastnímu pojetí.
