Joe Bonamassa je americkým muzikantem, který kromě sólové dráhy působí ve skupině Black Country Communion. Deska Dust Bowl je již dvanáctou studiovou nahrávkou Joea, vyšla v březnu 2011. Ihned ji následovala další, a to ve spolupráci se zpěvačkou Beth Hart.

Čtěte také: Joe Bonamassa zahraje v únoru v Praze

Kytarový virtuos a nástupce starších legendárních bluesových muzikantů zařadil na desku Dust Bowl dvanáct skladeb, z nichž se na většině autorsky podílel. Jeho rozpoznatelný kytarový um je často zařazován do blues-rockové přihrádky, stát však zatvrzele za tímto názorem by škodilo Bonamassově stylové rozmanitosti. Ačkoli je na desce dvanáct písní, bluesový dvanáctkový styl kytarista překračuje a inovuje.

Z každé skladby vyzařuje nové pojetí blues, které je posunuto za svou hranici, přestože rozpoznatelně vychází ze starších tradic. Přechody z čistě rockových ke svižnějším rockabilly riffům jsou pro Joea typické, avšak neexperimentuje pouze s těmito styly.

Slow train je úvodní píseň alba. Úderný zvuk bicích napodobující rozjíždějící se vlak otevírá Joeovu autorskou skladbu. Nasazení, do kterého ihned zazní Joeův lehce chraplavý hlas, se nese po celou dobu. Skladba stejnojmenná s celým albem - Dust Bowl - trochu zpomaluje tempo započaté v první. Zde si muzikant vyhrál s hlasitostí svého zpěvu, ve slokách si poklidně prozpěvuje a vypravuje text, v refrénu se více odváže.

Od Mississippi vzdušnou čarou do Nashvillu

Poté přehodíme výhybku. Už svým názvem Tennessee Plates píseň napovídá, kam bude skladba směřovat. Countryová kytara v rytmu rock´n´rollu, Bonamassův jemnější hlas a přizvaný host, muzikant Joan Hiatt, rozhodně směřují v této písní do countryové Mekky – do města Nashville. The Meaning of the Blues je však pevně zakotven zase zpátky v mississippských vodách, leč upravených.

Experiment s žánry pokračuje jednou z nejvýraznějších skladeb – Black Lung Heartache. Bluesové opakování slov i bluesový slide vystřídá našlápnutá rocková kytara. Práce s jinými muzikanty Joea evidentně baví, a proto se na skladbě Heartbreaker objeví další host, zpěvák skupiny Black Country Communion Glenn Hughes.

Pomalá a smutná The last Matador of Bayonne zní na houpavém základu, poprvé jsou zde výrazněji slyšet dechy. Skladba The Whale that Swallowed Jonah je ukázkou, kde si Bonamassa po kytarové stránce nejvíce vyhrál. Ve srovnání se skoro akustickou verzí Hugh Laurieho navozuje ráz úplně jiné skladby. Zde Joe ukázal vlivy, ze kterých čerpá. Je slyšet kytara Rory Gallaghera stejně jako Stevie Ray Vaughana.

Rowena byla podle britských pověstí nádhernou ženou a hrdinkou. O pravděpodobně bájné postavě si Joe zazpíval ve Sweet Rowena, skladba je lehce rock´n´rollově podbarvená.

Dust Bowl projede dlouhou cestu přes různé kraje. Všechny žánrové fúze však má Joe do detailů promyšlené. Kytara našla nového mága k opěvování a blues má zastoupení v mladší generaci. Ačkoli jsem byla skeptická k desce, která vyšla pouhý rok po Black Rock, Dust Bowl je vyzrálejší a barevnější než její předchůdkyně složená převážně z (leč zajímavých ale) předělávek.