Na albu Nemám hlad, nemám smäd se posluchači nabízí dvanáct kousků, které se ve spolupráci rozhodli nahrát dva přední hudebníci bluesové scény na Slovensku. Kytarista Luboš Beňa začínal ve skupině Trdelník Band, ze které se postupně vypracoval až k prestižním bluesovým oceněním v rodné zemi. Za klasickým blues vyjel taktéž do Ameriky, stal se předskokanem Johnnyho Wintera při jeho vystoupení v České republice a dlouhodobě spolupracuje s hráči na harmoniku - Charlie Slavíkem a Matějem Ptaszkem.
Peter Bonzo Radványi je součástí slovenské scény od šedesátých let. Jako profesionální hudebník se věnoval big beatu, působil jako hudební publicista a spoluzaložil festival Dobrofest - Trnava. Zakotvil ale u blues. Pro nové album se stává důležitá jeho hra na rezofonickou kytaru. Celé album je věnované slovenskému rodákovi Jánovi Johnu Dopyerovi (1893 - 1988), který se zabýval výrobou strunných nástrojů a vynalezl onu rezofonickou kytaru.
Album je vcelku vyrovnané, co se týče výběru autorských písní a písní přejatých. Přesto vlastní tvorba má vyšší zastoupení. Začněme tradičním blues. Ze skladeb se line kromě velkého nasazení, změn rytmu (například v Big Road Blues) také zvuk připomínající daleké končiny oblastí, kde blues vznikalo. Řekněme, že jde o velmi plastické pojetí, výběr těchto skladeb zapadá mezi ostatní a aranže upravené oběma hudebníky přímo vyzývají k opakovanému poslechu. Vyzdvihnout jednu za všechny rozhodování neusnadní, avšak vyznění rezofonické kytary zapadající do úderného rytmu ukazuje na Diving Duck.
Deska překvapí nápaditostí, zpěv hraje prim
S vlastní tvorbou, na které se podílel hlavně Bonzo Radványi, duo vysloveně odkazuje k pravému blues. Hlas Radványiho výrazně vystupuje mezi nástroji, pracuje s tiššími i výraznými částmi, jež se posluchači odhalí během refrénu. Lehce zastřený zpěv se střídá se sólovými vstupy. Textově se dostáváme dál. Témata v anglických textech se sice drží klasických bluesových: nalezneme zde alkohol, blues samotné či zamyšlení nad ztrátou peněz. Propracovanost slov však nepůsobí prvoplánově, nesou se spolu s melodií a znovu Radványi - vyznívá v angličtině přirozeně a nenuceně.
Desku oživí i dvě autorské skladby ve slovenštině. Titulní píseň alba, která nese název celého počinu, Nemám hlad, nemám smäd, vyniká rytmem, slovenština této písni zcela sedí, stejně tak ne zrovna optimistické téma samoty. Od prvního poslechu se zaryje chytlavým nápěvem do paměti. Druhá slovenská Zdá sa, že končím působí poklidným dojmem, melancholickou melodií, kterou doprovází jemná kytara. Skladba na posluchače přenáší mnoho emocí.
Oživení kytarových linek převezme v několika partech host Mike Kramár, který obstarává hammondky. Hudebníci také vkládají nápadité zvuky, například luskání prsty či při poslední skladbě I Had a Battle with My Whiskey Bottle využívají cinkot lahví, kterým celá deska končí.
Vydat se na cestu blues není rozhodně lehkou záležitostí. V pojetí této hudby dvěma kytaristy se setkáváme s dořečeným blues. Tím je myšleno blues, které přesně ví, kam směřuje, co chce sdělit. I když pracuje s jasně rozpoznatelnými postupy, celek otevírá novou cestu a pohled do bluesových krajin.
Posluchač album po jednom poslechu rozhodně neodloží. Energie propojená s výrazně profesionálním přístupem obou muzikantů se ani na okamžik nezmírní a z desky je cítit ono nahrávání na jeden zátah, jak duo o vzniku svého počinu prozradilo. Značná část syrovosti, přehledně zahrané kytarové linky i nápadité rytmy, to vše zahrnuje album v každé skladbě. Posluchač se neustále ujišťuje, zda právě stojí na koncertě, či jestli opravdu hraje nahrávka. Dovolit si říci, že je to jedno z nejlepších počinů (pro některé nejen) roku 2012, není zas tak nadsazené. Za tuto nahrávku lze jen poděkovat, že takoví hudebníci v blues existují i ve střední Evropě, a říci: Bravo!
