Auto startuje, už hučí motor a vyjíždí se na dalekou cestu. „Tak jedem!“ Takto zní počátek první skladby s názvem Zas jedem k vám i celého alba Sůl. Není to však náhoda. S první skladbou se posluchač dostává na dalekou cestu, nikde nezačínající, nikde nekončící. V příjemném podkladu kytary, občas znějící také dálkou folkových končin, více vyznívají střídající se hlasy obou zpěváků. Do textu kapela zakomponovala kromě subjektivního pohledu také přímé pozvání na vystoupení Retro Blues. Kapela se tak stává tématem skladby.

Popojedeme o kousek dál. Auta i vlaky evokují cestu, spor mezi útěkem před civilizací a naopak využití techniky pro odjezd. Já jsem vandrák vypovídá o životních zkušenostech, o navrácení a ztrátách, což doplňuje i pozvolná melodie, která se zbytečně necpe dopředu. Do dalekých krajin posouvá vytříbený doplněk v podobě doprovodné harmoniky, kterou obstaral Lubomír Bužma Khýr. Je spekulativní, zda v této skladbě nástroj pouze podkresluje a doplňuje hlavní linku, či se naopak nestává důležitějším aspektem písně.

Jako velmi povedený a vtipný kousek lze hodnotit zvuk jedoucího a houkajícího vlaku pomocí zadržených strun kytary a harmoniky. Nápodoba se jako vsuvka objevuje na bluesových albech například u Joea Bonamassy, zvuky používají i Luboš Beňa s Bonzo Radnányim, ale právě u Retro Blues se zdají podobné hrátky se zvukem mnohem přirozenější. Muzikanti je využívají na správných místech k oživení zvukové obraznosti.

Z cesty nesejdeme ani na okamžik. Dostáváme se k smutku a k motivu samoty. Zapojení banja a perkusivních nástrojů se vyjímá ve skladbě Dlouhá štreka, na rozdíl od upozaděné hlavní linky zpěvu. Na melancholické vlně zůstává i skladba Smutný chlap, vyznání muže, který vypráví svůj příběh. V textu prokázali autoři, že dobře znají klasické bluesové texty, od kterých se odrazili.

I got my mojo workin´… Ne! Nehledám Nóbl podnik v pojetí Retro Blues mění zcela text, a skladba tak svým vzezřením působí jako nový kousek. Čeština skladbám velmi sluší. Kromě toho využívají ke zpestření i nářečí, které se objevuje ve skladbě Věrny borak. Zároveň posluchač naráží na hantýrku obohacující bluesový slovník muzikantů o slova jako kejda nebo kvartýr. Zde můžeme pozorovat sepětí a odkaz původních bluesových skladeb.

Společné hlasové party vyznívají působivě

Duo proplétá své hlasy a často je střídá. Jeden působí silněji, zastřenost dodává skladbám větší ráz, druhý naopak svou nevýrazností začleňuje jemnost a nijak výjimečnou barvu v sólových partech. Z obou odlišností vznikají povedené části, když oba hlasy zpívají spolu. V tomto případě spojení funguje s naprostou harmonií, ani jeden z nich se nedostává příliš dopředu, ani jeden není upozaděn.

Umírněný refrén skladby Tohle to není blues poukazuje na kvalitu obou zpěváků. Ve větší míře se pak posluchač nabaží v poslední (s názvem celého alba shodující se) písni Sůl. Úvodní nastolení samotné harmoniky přechází pouze ve zpěv, který nedoplňují žádné další nástroje. Refrén pracuje s výškami, s výrazností hlasů i s důrazem na melodii.

Hudebníci využívají i další instrumenty – dobro, šesti a dvanáctistrunnou kytaru, čímž akustický háv písniček umocňují o další prožitek. Album svým příjemným konceptem a rozdělením všech třinácti písní přináší vcelku kvalitní výlet, na kterém posluchač poznává mnoho silnic, ale nikde se nezastavuje.