Žánrově obtížně zařaditelná osmičlenná smečka Demencia Mortalis debutovala v roce 2008 albem No God Is Here. Následujícího roku bylo vydáno ještě šestitrackové EP The Forgotten, po kterém se však kapela v nahrávání na nějakou dobu odmlčela. V roce 2012 byly coby předzvěst nového alba nahrány pod názvem Promo 2012 dvě nové skladby a počátkem letošního roku následovalo vydání alba The End Is Nigh.

Album obsahuje celkem devět skladeb, které byly natočeny pod taktovkou producenta Tomáše Kašpara. Autorem přebalu CD je dekadentní malíř Sandro Dragoj. Uvidíme, jak bude atmosféra malby korespondovat s atmosférou samotné desky.

Čtěte také: Demencia Mortalis: Mohutná párty otřásla Roudnicí

Bez dlouhých cavyků se úvodním riffem noříme přímo do první skladby God Is A Placebo, která tvořila otevíračku také na singlu Promo 2012. Patetické growly doplňované plačtivými houslovými melodiemi a atmosférickými ženskými vokály se střídají se syrovými refrény, kterým kromě řevu dominují také neméně surové kytary. Ve středním tempu se ale nezdržíme dlouho, po dvou minutách se otěže zpřetrhají a koně splaší. Z emotivního doomu se vrháme střemhlav do řízného metalového interlude, které se jakoby oklikou rozvážně vrací zpět k primárním motivům. Skladba neustále mění svou tvář a zpěvy i nástroje si galantně předávají slovo. I přes hru světel na vás ovšem z temného kouta upřeně hledí pár rudě žhnoucích oči a surový hlas, z něhož mrazí v zátylku, vám říká, že bůh je jen placebo.

Ženský vokál pln žalu zahajuje v pořadí druhou píseň, Overcome. Dialog barev pokračuje a houslovo-operní requiem stírá kytarovo-growlová vlna hněvu. Kytary tentokrát nemají za primární úkol vytvoření co nejdémoničtěji znějící powerchordové hradby, naopak pomáhají konstruovat melodickou linku pod mužským vokálem, takže agresivní pasáže jsou uhlazenější a více sofistikované. Ve chvílích, kdy si to kompozice žádá, se však kytarové palebné dvojče neostýchá nasadit těžký bitevní kalibr a řádně se tvrdými riffy opírá do basových strun.

Následující kousek Christ I Am je říznou čtyřminutovkou, která si od samého začátku drží velmi živé tempo. Zvonky navozují atmosféru hororové freakshow, kterou navíc umocňují kytary, místy opouštějící komfortní zónu čirého pekla únikem do vyšších registrů. Z již tak dost emočně vyšinutého songu pak dělají naprosté psycho housle, které tříští zaběhlý dialog a narušují kompozici vlastními introvertními průpovídkami.

Skladba What If začíná v lehce kabaretním stylu. Na tento žánr velmi extravagantní vokální linka a atypický klavírní podkres na sebe okamžitě strhnou pozornost. Kolem tohoto osamělého dua se však nenápadně stahují kytarová mračna a napětí se zvolna stupňuje. Ve chvíli, kdy cítíme, že se blížíme k bodu, ze kterého již není návratu, se do hry vloží klávesy a začnou akcentovat ve stylu filmového soundtracku. Syntetické zvuky se pojí s klasickými nástroji a vytváří tak zajímavou barevnou kombinaci. Malbu vzápětí rozpárají na kousky drápy surového zvířete a ke slovu se zase jednou dostává animální growlo-kytarová diktatura. Krátké odmlky pak v závěrečné části skladby využije klavírní sólo, které je ovšem po chvíli znesvěceno a následně umlčeno.

Prvními tóny songu Abandoned jako bychom se probírali z hluboké deprese. Sice se pozitivní atmosféru pokusí zlomit mužský vokál, o to více však zdůrazňuje všeprostupující náladu postapokalyptického klidu. Dostáváme možnost pohodlně se usadit a vychutnat si volně plynoucí zvukomalebné motivy a také nefalšované kytarové sólo. Zvíře však stále dotírá a přitvrzuje, nakonec se mu přeci jen podaří zvítězit. Pocit klidu je nahrazen nicotou a beznadějí. Naše prázdné schránky zbavené všech ideálů tak po krátkém rozptýlení ještě hlouběji propadají atmosféře alba.

Growlující bestie této příležitosti naplno využívá a v tříminutovce Sore je po celou dobu na koni. Zběsilá úderka, která vás zadupe do země, vykope a opět zadupe, vám nedopřeje ani vteřinu odpočinku. Tryskem pádící kytary jsou tlačeny kupředu rázovou vlnou, jež vychází z otvoru v nelidsky týraném kopáku. Epileptickému kroucení hlavou v přerušovaném světle stroboskopů brání snad jen kabely od sluchátek.

Lehkého uvolnění stisku kostnaté ruky na krku se dočkáme v úvodu písně The Call. Srdcervoucí tóny klavíru proplouvajícího sestavou zmenšených akordů akcentují dramatičnost operního vokálu. Řádně nakrknuté kytary naopak podtrhují čiré zlo, jež se dere odkudsi z útrob šíleného démona. Nejděsivějším momentem však nejsou přívaly zloby, ale závěrečné klavírní sólo.       

Vedle God Is A Placebo byla součástí singlu Promo 2012 i velmi pregnantně nazvaná skladba – Death. Operní vokál obohacený o folkové prvky se nese v příjemně rychlém tempu, na první pohled se píseň tváří jako jasný přímočarý kus. Opak je však pravdou. Po chvíli se celá mašinerie zastaví a do chvíle, než ji bude možné znovu rozjet, si ďábelský hlas vychutná v pomalém tempu dvouminutový monolog.

Závěrečný song Your Sorrow začíná vedle houslí zcela netradičně za doprovodu akustických kytar. Pomalá baladka místy narušovaná breaky s growlem pozvolna doznívá a šestačtyřiceti minutová pouť The End is Nigh se chýlí ke svému konci. Výrazově velmi osobité a vyvážené album je podařeným počinem s velkým žánrovým přesahem a potenciálem zaujmout poměrně široké spektrum posluchačů.