Skupinu Elephant9 tvoří norské trio hudebníků pocházející z Osla. Jak již bylo řečeno, album Atlantis, jak se jejich zatím poslední výtvor jmenuje, nabízí písně zahrané na nástroje, jaké měla k dispozici i generace hudebníků v 60. a 70. letech, přesto však zde nalezneme řadu rozdílů, které toto trio od jejich praotců odlišuje.

Čtěte také: Medeski, Martin & Wood předvedli v Meetfactory živelnou zvukovou smršť

Prvním z nich je samozřejmě fakt, že skupina vznikla v roce 2006, kdy ještě bez názvu vystupovala jen pod svými jmény. Trio funguje od té doby ve stále stejné formaci, po roce vystupování se však přejmenovalo na Elephant9. Sestavu tvoří klávesista Ståle Storløkken (varhany Hammond, fender piano a minimoog), baskytarista Nikolai Eilertsen a bubeník Torstein Lofthus.

Elephant9 se pohybují na hranici jazzu a rocku, nebrání se experimentování

Album Atlantis je v pořadí již čtvrtou deskou, od ostatních se ovšem odlišuje tím, že na něm hostuje kytarista Reine Fiske (elektrická a akustická kytara). Nyní již tedy k tomu, co na desce posluchač nalezne.

Prvně je nutno dodat, že příznivec líbivých melodií bude možná zklamán. Elephant9 nabízejí na své desce možné zvukové cesty, které ve zlatých rockových časech nebyly využity. Jedná se tak spíše o písně nahozené na různé zajímavé groovy, které ovšem při následném jamování dokořeňují různé hudební postupy, jež byly rozvinuty v současnosti. Výrazy nástrojů jsou ovšem čistě v retro pohledu.

Když se člověk přenese přes to, že deska tedy opravdu byla vydána v loňském roce, může se začít zabývat oněmi nuancemi, které jsou na ní právě tolik zajímavé. Kromě samozřejmě vynikajících muzikantských výkonů, které posouvají desku někam ke kapelám typu Yes nebo Gentle Giant, nalezneme zde příklon ke klasické jazz fusion, punku i současnému pojetí groového jamování, které je zase blíže například ke skupině Medeski, Martin & Wood.

Oproti nim ale mají podstatně blíže k rockovým postupům, což Norové dokazují již například na první skladbě pojmenované Black Hole. Od hutných rockových groovů se kapela plynně přesouvá i k psychedelickému free rocku, jenž navazuje částečně i na jazzrockový Lifetime Tonyho Williamse, který na těchto tvrdě a hlučně znějících postupech stavěl již v roce 1969.

Přesto však kapela nesklouzává do prachobyčejného navazování na staré velikány. Naopak ukazuje současné možnosti, jak se vyjádřit těmi samými fusionovými prostředky jako zmínění předchůdci úplně jiným způsobem. Což se Elephant9 daří se suverénní jistotou. Navíc se jí podařilo vyhnout se časté chybě podobných kapel, které v těchto experimentech dost často zabřednou tak, že se jejich skladby slejou do jedné nezajímavé kaše.

Elephant9 v tomto nejsou nikterak monotónní, vědí přesně, kdy mají obrátit kormidlo tak, aby nenudili. Představují tak svěží vítr do plachet na této scéně, která se v posledních letech potýkala spíše s tvůrčím bezvětřím. Je tedy nutno ocenit, že tato groovová scéna, experimentující se všemi dostupnými žánry, současnými i minulými, má co nabídnout i současnému mladému posluchači, který 60. a 70. léta nezažil a který navíc chce slyšet moderní pojetí nejen rockové hudby.