Jan Hammer patřil od sedmdesátých let k průkopníkům elektronické hudby. Ačkoli sám vzešel z jazzového prostředí, postupně ho vývoj nasměroval k rockovým proudům, od nichž následně opět přešel k elektronickým experimentům. Jeho zásadní deskou z roku 1992 na tomto poli se stala Beyond the Mind's Eye, po níž následovalo o dva roky později album Drive. Jan Hammer na těchto deskách tvořil veškeré zvuky sám ve svém studiu. V případě Beyond the Mind's Eye podtrhla zvukový futurismus v tehdejší době i provázanost s vizuálním projektem společnosti Miramar. Tolik historie. A co současnost v podobě Seasons Pt. 1?

Album Seasons Pt. 1 jednoznačně zvukově navazuje na předchozí desky. Nejedná se tedy v jejím případě o nějakou zvukovou revoluci. Jan Hammer na třinácti nových autorských skladbách dokazuje, že je pořád skladatelský hitmaker, který umí vymyslet chytlavou melodii vyšperkovanou o zajímavé proměny ať už zvukové, tak kompoziční. Samotné skladby probereme podrobněji postupně.

Přečtěte si také rozhovor s Janem Hammerem: Vždy jsem se snažil přijít se zvukem, který prorazí

Již zmíněná stránka užitých zvuků patří asi k nejkontroverznějším bodům celého díla. Jan Hammer svého času přišel například s nápadem využít zvuk Panovy flétny a nakolik třeba působil tento zvuk inovátorsky v 90. letech, stal se postupně otravným reliktem časů pozdějších, kdy by bylo radno se mu vyhnout. To však v několika případech Jan Hammer neučinil, a proto například píseň Ocean Drive tak ztrácí na poslechovosti. Druhou věcí, která vzbuzuje rozpaky, je dnes již retro znějící automatický bubeník, který v některých skladbách působí rovněž hodně zastarale. Lze pochopit, že celý kabát desky je elektronický a Jan Hammer všechny zvuky využíval z různých zvukových bank, nicméně je škoda, že posluchačům ani v jednom případě neukázal, že je sám rovněž skvělý bubeník.

Jan Hammer vždy se zvuky experimentoval, a mnohé jeho zvukové postupy se tak staly rovněž jeho uměleckým podpisem. Na Season Pt. 1 zaujme opět jeho klavír s různými zvukovými podkresy, ale novinkou je například využití zvuku cimbálu (například na skladbách Winter Solstice nebo Miami – Night nebo New World II), který dovedl Hammer propojit i se zvukem elektrické kytary.

Obecně, co činí Jana Hammera Janem Hammerem, je zvuk elektrické kytary, který v různých verzích za léta svých experimentování přiblížil k dokonalosti. V mnoha jeho postupech člověk uslyší tvůrčí blízkost s kytarovým stylem Jeffa Becka, s nímž se navzájem v průběhu let ovlivňovali. Byl to rovněž Jan Hammer, který si možná jako vůbec první klávesista pověsil klávesy přes rameno, aby byl rovnocenný na pódiu svým kytarovým protějškům.

Album jako celek spojuje především jednotný zvukový kabát, neboť jinak deska působí spíše jako nesourodý slepenec písní, které měl Jan Hammer v šuplíku. Nutno dodat, že některé skladby tam možná mohly i zůstat jako v případě již zmíněné Ocean Drive nebo Suite Latin či Causeway Bridge, které nepůsobí moc vznešeně jak po kompoziční stránce, tak i té zvukové.

Mimo těchto černých ovcí nabízí ovšem deska i řadu velice chytlavých pecek, které si posluchač brzy zamiluje, neboť mají příjemné tempo, skvělá sóla a i zajímavý zvuk. Vyzdvihl bych osobně asi ty vůbec dynamicky nejdivočejší skladby jako April, Cyclone nebo New World II, které nabízí onu správnou Hammerovskou dravost. Na poslední zmíněné zaujme například propojení cimbálu do rockových rytmů, což je kombinace, která možná působí šíleně, ale funguje skvěle. Jan Hammer zde po letech opět přišel se zajímavým zvukovým nápadem, nehledě na to, že propašoval zvuk „evropského" cimbálu k uším svých amerických posluchačů.

Nabízí se opět myšlenka Hammerova experimentování s Jeffem Beckem. Lze říci, že Jeff Beck, který v minulosti zařazoval Hammerovy skladby do svých setlistů, by měl opět zpozornět, neboť v jeho koncertní aranži by si šlo představit několik skladeb z této desky. Kytarový zvuk, který Jan Hammer na desce užívá, k tomu přímo vybízí, navíc některé ze skladeb se co do elektronického pojetí přibližují Beckovým experimentům na albech Who Else, You had it Coming či Jeff.

Prohrábnutí zaprášených šuplíků tak v případě Jana Hammera dopadlo ve výsledku pozitivně, byť se nejedná o nějakou zásadní zvukovou revoluci. Jan Hammer nám zkrátka jen připomíná, že je stále tu a pořád chce tvořit. A vzhledem k názvu desky se dá očekávat, že nás asi v blízké budoucnosti čeká druhý díl desky Seasons.