Bluesový hudebník se drží své dráhy zuby nehty, to je odpověď na položenou otázku. Bonamassovský styl je ihned rozpoznatelný, ať už mluvíme o kytarovém zvuku, stylu hry, nebo o skladatelské rovině. A nutno podotknout, naštěstí. Bonamassa se na desce Redemption pouští do nejrůznějších zákoutí žánru blues a představuje ho opravdu důkladně. Začátek desky nechá pořádně rozjet až rockenrolovým soundem, na King Bee Shakedown se pouští do rytmu boogie, rockovým nádechem pokračuje v Deep In The Blues Again nebo soulově v Self-Inflicted Wounds. V Deep In The Blues Again nebo Molly O' se přibližuje rukopisu jeho autorských skladeb pro hardrockový projekt Black Country Communion, jelikož sází na pořádný nářez, energii a silné bicí, a zároveň je z nich cítit blízkost s Deep Purple nebo v druhém případě s Bonamassovou písní Mountain Climbing

Starší časy a amerického herce připomene spolu s Jameym Johnsonem skladbou s countryovým nádechem The Ghost Of Macon Jones, a vida, country Joeovi sedí stejně dobře jako blues. A i v tomto počinu využívá doprovodných vokálů, což je výrazný znak celé nové desky. Ženské vokály, na které vsadil již několikrát, využil i v titulní skladbě pojmenované jako celá deska. Bonamassův hlas sice vévodí všem skladbám a o jeho kvalitách nemůže být řeč, ale detail v podobě dalších hlasů především v refrénech se excelentně podařil. 

Už bylo opravdu hodněkrát opakováno, že Joe Bonamassa hudbou žije a nedokáže se ani na chvíli zastavit. Točí nové desky, píše skladby, vehementně koncertuje (i když už je to nějaký ten pátek, co Českou republiku navštívil) a spolupracuje například s blues-rockovou zpěvačkou Beth Hart, s níž už natočil tři alba, nebo působí v již zmíněné kapele Black Country Communion, se kterou již i přes neshody mezi členy vydal čtyři úspěšná a neobyčejně vydařená alba. Tento výčet se zdá být neuvěřitelný. Tedy alespoň, pokud sedí pouze na jednoho člověka, i když talentovaného. Nicméně i přes obrovskou produkci skladeb i vystupování Joe Bonamassa nezklame. Vytvořil si vlastní styl, a přesto s každou novou skladbou přichází s něčím jemně novým a jinak tomu není ani tentokrát. 

Redemption se rozhodně zařadí mezi další z řad vydařených bluesových počinů. Mnohdy se dlouhotrvajícím albům stává, že kvalita jednotlivých písní je silně nevyrovnaná, což jsem již několik let očekávala u alb Joea Bonamassy, ale je nutné vyzdvihnout žánrovou rozmanitost jednotlivých skladeb a to, že se ani v jediném případě sobě nepodobají. Zazní i samostatná kytara v silné melancholické skladbě Stronger Now In Broken Places, která se zapisuje jako nejsilnější a jeden z nejvydařenějších momentů desky. Spasení nebo spása se stává na desce nejčastěji skloňovaným pojmem, jelikož se samotný hudebník vyrovnává v textech s něčím, s čím se ve svém osobním životě setkal a potřebuje se z toho vypsat. Kromě spásy a poselství se v textech o tragických událostech často objevuje temnota a světlo jako proti sobě stojící protiklady, které se střídají, a všudypřítomná síla.

Bonamassa odkazuje na svá předešlá alba alespoň v některých partech, ve kterých například zaslechneme podobný styl jako v Driving Towards the Daylight, Tennessee Plates nebo Slow Train. Sází na hloubku písní a na posluchače se nebojí apelovat svým nakřáplým hlasem i textem plným emocí. To, že se Joe Bonamassa zařadil mezi nelepší současné kytaristy a jeho zpěv uhrane jak z desky, tak i při živém vystoupení, je rozhodně velké plus, ale tohle všechno už jeho fanoušek ví a očekává. Především je Joe skladatel - jak hudební, tak textař, a přesně tento talent je na hudební scéně víc než potřeba.

Joe vždy sází i na dobře odvedenou grafickou podobu desky, takže když se podíváme přebal Redemption, přeneseme se do vyprahlé hnědočervené krajiny a díváme se na záda hudebníka, který hledí kamsi před sebe. Osamocení a určitý výhled před sebe tak vměstnal i na úvodní přebal. Název desky pak svým fontem odkazuje na divoký západ. Jednoduchostí se tentokrát odklání od lehce bláznivých barevných přebalů, kterým skoro pokaždé vévodilo nějaké vozidlo, které slibovalo rychlou jízdu. Zklidnění a přemýšlivost se tentokrát skrývá i v hudbě. Co se videí týče, i ta (Redemption a Molly O') Joe vypustil před vydáním do éteru. A pokračuje ve stejné cestě - videa jsou natočena ve studiu a jsou zde záběry na hudebníky, zpěváky, zázemí studia i nástroje. 

Mnoho Bonamassů současná kytarová generace nemá, ale právě on je nástupcem věhlasných a dnes již legendárních bluesových umělců. Proto obdivuji jeho píli, talent i to, jak se snaží udržet odkaz těchto velikánů stále v paměti starší generace a předat ho té nejmladší. Po poslechu celé desky znovu vyvstává otázka, s čím novým ještě tento hudebník může přijít, aby překvapil a udržel si laťku takto vysoko... Ale vzhledem k tomu, že se chystá do studia znovu, tentokrát se svou kapelou, tak očividně o nápady nouzi nemá. A to je pro jeho příznivce vynikající zpráva. Spása s jeho deskou, alespoň co se bluesové scény týče, opravdu přišla.