Osmdesátiletý saxofonista již léta vystupuje se svým kvartetem, s nímž si získal respekt kritiků i veřejnosti, neboť se nejedná o podpůrný soubor stárnoucího jazzmana, ale plně fungující kreativní spolek umělců, kteří spolu umí komunikovat v hudbě nehledě na věk, zkušenosti či národnost.
Čtěte také: Struny podzimu přivítají osmdesátiletého Waynea Shortera
Kvartet tvoří, kromě samotného Wayna Shortera, klavírista Danilo Perez, baskytarista John Patitucci a bubeník Brian Blade. Rytmika samotná představuje hudebníky, kteří prožili vrcholící éru jazz fusion sedmdesátých a osmdesátých let po boku těch nejlepších (Chick Corea, Herbie Hancock, Michael Brecker či právě Wayne Shorter). Danilo Perez pro změnu představuje typ klavíristy, který kromě jazzových vlivů míchá ve svém stylu hry i latinoamerické prvky (Perez je původem z Peru) dohromady s postupy klasické hudby a různých jejích postmoderních technik.
Z této směsi vlivů uplácal Wayne Shorter pozoruhodné dílo, které nazval Without a Net. Deska jednoznačně nese všechny rysy dřívějších Shorterových počinů, nicméně je v mnoha ohledech střízlivým a přesto svěže vnímavým pohledem na současný jazz. Již po prvních pár minutách poslechu je poznat, že toto není album hudebníka, který uzavírá svoji kariéru. Jedna se o divoký experiment, ve kterém není nouze o technicky i myšlenkově náročné improvizace, nepravidelné rytmické pasáže a zvratů plné melodie, které se jako hadi obtáčejí kolem diváka, aby ho vyplašily freejazzovými divočárnami, ale aby zároveň následně sklouzly do tichých a melancholických poloh.
V mnoha ohledech lze nalézt odkazy na divoké davisovské experimenty šedesátých let, přesto toto je jazzové album současnosti. Wayne Shorter hraje i uvažuje jako úplný mladík, který ovšem disponuje zkušenostmi přímo záviděníhodnými. Kromě freejazzových částí desky si posluchač může odpočinout u příjemných skladeb postavených na klavíru Danila Pereze jako například ve skladbě Starry Night, ze které klubová atmosféra přímo čiší.
Vrcholnou skladbou desky je pravděpodobně píseň Pegasus, ke které si přizval Shorter na pomoc dechovou sekci Imani Winds. Během více jak dvaceti minut na ní dojde k mnoha hudebním a doslova dramatickým zvratům, kdy si zde Shorter střihne úžasné sólo, při kterém se rozhodně vůbec nešetří. Od klidného začátku se skladba postupně rozvine v rytmicky úžasnou pecku, kde se i plně vyřádí již zmíněná dechová sekce. Pegasus částečně též připomíná Shorterovu životní kapitolu v kapele Weather Report, kde léta hrál spolu s Joem Zawinulem. Právě skladby tohoto klavíristy jsou v posledních letech v centru zájmu různých zajímavých orchestrů, bigbandů a aranžérů (viz Metropole Orchestra, se kterým dirigent Vince Mendoza uspořádal poctu pro Joea Zawinula) a dá se tak říci, že minimálně tímto kouskem Shorter uctil i tohoto svého dřívějšího spoluhráče.
Aby konec desky nebyl příliš usedlý, zvolil Shorter pro Without a Net divočejší zakončení skladbou, která je věnována neidentifikovaným létajícím objektům – zkráceně UFO. Jak jinak než totálně free, zamávat divákovi na rozloučenou. Jak příznačné pro Wayna Shortera, jenž je oprávněně považován za jednu z největších žijících osobností současné jazzové hudby. Ovšem na rozdíl od ostatních žijících legend je Shorter i v osmdesáti letech schopen konkurovat i mladě uvažujícím jazzmanům, a to nejen po stránce kompoziční, ale i technické svým neuvěřitelně drásavým hudebním nasazením.
