Po podzimním vystoupení v Praze v rámci turné k nové desce Distant Satelites si Anathema vybrala za svou další zastávku v České republice jihomoravskou metropoli. Brno se tak stalo svědky nejepičtějšího vystoupení, které kdy Anathema v ČR zahrála. Společně se dvěma svými bývalými spoluhráči se Britové rozhodli oslavit čtvrt století své existence velkolepou tour s názvem Resonance. Pečlivě vybraný a neměnný setlist čítající osmadvacet skladeb, téměř tři hodiny hudby, odehrají pouze na devíti show v Evropě.
Počátek koncertu se potýkal s menšími organizačními problémy. I když oficiální začátek akce byl již na sedmou hodinu večerní, dveře klubu Fléda se pro diváky otevřely až čtvrt hodiny před sedmou a u vstupu vznikaly drobné zmatky ohledně vstupenek a akreditací. Tyto drobné nepříjemnosti však nikomu nijak nezkazily náladu a již o půl osmé byl sál naplněn fanoušky a ve vzduchu viselo nadšené očekávání.
V ¨deset minut po půl osmé se sál setměl a na pódium, zezadu ozdobené plachtou aktuálního alba Distant Satelites, postupně nastoupila celá kapela. Jako poslední se na scéně za uvítacího potlesku objevil Vincent Cavanagh. Poté co sál utichl, rozezněl Danny své klávesy a Anathema otevřela koncert symbolicky skladbou Anathema. Melancholická skladba uvrhla všechny do zasněného oparu a publikum se nechalo unášet Vincentovým procítěným zpěvem. V tichých pasážích se z publika neozýval pomalu ani zvuk dechu a až potlesk a nadšené ovace na závěr skladby daly znát, že Fléda byla naplněna k prasknutí.
Při následující skladbě Distant Satelites však dav před pódiem ožil. Několik fanoušků se roztleskalo a po refrénu již tleskala do rytmu většina haly. Perfektní výkon hudebníků podpořil i bezchybný zvukař. Celkově byl technický průběh koncertu zajištěn hladce, výměny kytar mezi skladbami plynule zajišťovala road crew a jediné trable s technikou, které postihly kytaristu v poslední části koncertu, byly urychleně odstraněny. Klobouk dolů před těmito mistry.
Předtím než Anathema spustila další skladbu, Untouchable Part One, pozdravil Vincent ze svého místa uprostřed pódia fanoušky. Z publika se po potlesku ozval návrh, ať kapela prohodí bubeníky. Na to ihned zareagoval Danny Cavanagh a s nadsázkou prohlásil: „Fuck off. Neříkej nám, co máme dělat". Tím publikum rozesmál a vysloužil si pobavený potlesk. Po odehrání první části skladby Untouchable přišla samo sebou i část druhá a na pódiu se tak objevila i Lee Douglas, kterou publikum přivítalo vřelým potleskem. Na závěr Untouchable natočil Danny mikrofon do publika, a fanoušci tak mohli sborově doprovázet melodii.
Přišla opět krátká pauza, ve které Vincent vysvětlil složení setu a uklidňoval nedočkavé fanoušky dožadující se starších skladeb slovy: „Nebojte, tahle show bude mít tři hodiny. Dočkáte se." Celkově z aktivní a vesele laděné komunikace s publikem bylo vidět, jak si kapela show užívá. Následovala skladba A Simple Mistake a po ní Natural Disaster, u které jako obvykle kapela požádala diváky, aby osvětlili halu světly telefonů či zapalovačů a dav tak rozzářily stovky světýlek. Světlomety na pódiu se pozastavily a vytvořily modrofialové sloupořadí. Osvětlení tak stejně jako při každé skladbě doposud bylo po celou dobu Natural Disaster téměř jednobarevné a jen jemně měnilo odstíny, což ještě více umocňovalo emocionální efekt hudby. Na konci skladby se za zvuku potlesku Lee odebrala zpět do zákulisí.
Jako další přišla na řadu skladba Closer. Při ní se Vincent přemístil ke klávesám uprostřed zadní části pódia, kde za pomocí všemožných přístrojů modifikoval svůj zpěv. Následovala Pressure, a po jejím extatickém finiši si Anathema dopřála delší pauzu, při které se Danny omluvil za předchozí hrubá slova, avšak hned si přisadil: „Jo, kdybys uměl hrát jako my (což asi ne), tak bys nám do toho kecat i mohl. Já bych si nikdy nedovolil jít kapele říkat, jak má hrát." „Jo, na to je třeba mít pořádný koule. Obrovský koule!", ozval se z druhého mikrofonu Vincent, načež opět následoval smích. Poslední skladbou první části setu byla One Last Goodbye.
Po ani ne čtvrthodinové pauze, kdy měli jak fanoušci, tak hudebníci možnost se občerstvit, show pokračovala. Avšak s drobnými změnami. Plachta za pódiem sice stále držela černo červené barvy, ale místo Distant Satelites zdobil pozadí scény obal alba Eternity. I sestava kapely na pódiu se změnila. Daniel Cardoso si vyměnil místo za bicími s Johnem Douglasem a baskytaru vzal do ruky Duncan Patterson. V této sestavě Anathema odehrála skladby z let 1995 až 1998. Velký prostor dostala alba Alternative 4 a Eternity, když z každého kapela zahrála sérii čtyř skladeb za sebou. U Alternative 4 to byly úvodní čtyři skladby alba od Shrould of False po Lost Control za sebou a z alba Eternity zazněla Angelica, a poté všechny tři části skladby Eternity.
Po části setu věnované Alternative 4 upozornil Vincent Cavanagh na změnu basáka slovy: „A znáte tohohle člověka?". Výměnu bubeníků zase glosoval Danny: „Tak už jsme všichni spokojení?" Načež dostal z publika odpověď, že John u bicích válí. Neproměnila se jen sestava na pódiu, ale i celkový výraz vystoupení. Skladby z alb druhé poloviny devadesátých let, které jsou oproti současné tvorbě kapely živější a zvukově agresivnější, umožnily hudebníkům se ostřeji opřít do strun. I osvětlení dostalo rockovější nádech a jednotlivé světlomety se již nebály zářit kontrastními barvami.
Po posledních tónech Eternity Part III. se Vincent opět obrátil k publiku a to s otázkou, jaké album bude následovat. Po nesprávné odpovědi zklamaně dodal: „Ale no tak lidi, vždyť je to všecko na internetu..." A aby to všem ujasnil, prohlásil, že je čas na album The Silent Enigma. Z něj postupně Anathema zahrála skladby Shroud of Frost, Sunset of Age a Dying Wish po které nsledovala další čtvrthodinová pauza.
Poslední část koncertu byla věnována prvnímu albu Serenades a raným singlům. K tomuto období samozřejmě patří k mikrofonu Darren White. Ten po úvodu setu Crestfallen napochodoval na pódium jako správný rocker vybaven dvěma láhvemi piva, sundal mikrofon ze stojanu a z plných plic se do něj opřel. Jeho nekompromisní projev kontrastoval s předchozím procítěným pěveckým výkonem Vincenta. Surová energie hudbu rozhýbala dav a ten po skladbách nadšeně řval. Ovece vygradoval Darren ještě tím, že česky poděkoval a zeptal se nás, jak se máme, načež mu odpověděl nadšený ohlušující jásot.
Darren však nečinil žádné dlouhé proslovy a Anathema tak v rychlém tempu hrála skladbu za skladbou, z nichž si každou fanoušci užívali na maximum. Po pódiu pobíhající Darren svou energií nakazil i zbylé členy kapely a ti i po více než dvou hodinách hráli s nejvyšším nasazením. Těžko vybírat, která skladba měla největší ohlas, mě osobně nadchla Under a Veil (of Black Lace). V deathmetalovém tempu svištící třetí část koncertu utekla nejrychleji, a i když závěrečná skladba setu They (Will Always) Die přišla po tři čtvrtě hodině, zdálo se to jako chvilka. K této skladbě Darren přednesl delší úvod s tím, že ji věnuje obětem represí v roce 1968.
Poté co kapela odešla z pódia, bylo všem jasné, že se vrátí minimálně ještě s jedním songem a po pár minutovém skandování tomu tak skutečně bylo. Anathema zahrála jako poslední skladbu večera píseň Sleepless a poté se již s fanoušky nadobro rozloučila. Tedy alespoň, co se vystoupení týče. Po nějaké době od konce show se mezi fanoušky u baru objevili Daniel Cardoso a Lee Douglas a předtím než odešli do tourbusu si s každým, kdo je oslovil, krátce popovídali či se vyfotili. Velice příjemná třešnička na dortu, kterým bylo toto nezapomenutelné vystoupení.
