Sobotní část plzeňského festivalu Rock for People odstartovala na stejnojmenném pódiu za deset minut tři s šumavskou bandou Trautenberk. A start to byl fakt ostrý. Komediální skupina navlečená v pumpkách a kostkovaných košilích (tedy až na „krásnou Aničku“ s basou) svým tanz metalem (nebo jak tomu říkají) rozeskákala poměrně velký hlouček fanoušků natěsnaných ve stínu pódia.

A i lidé, kteří stejně jako já kapelu neznali, se v refrénech zpěvem přidávali k hlubokomyslným písním jako Slepička či Hajnej. Zvlášť píseň Hajnej vás dostane do kolen a refrén „Hajnej ty jsi hovado, tys nám sežral našeho psa” vám v hlavě bude hrát tak další dva dny. Teda aspoň mně hraje v hlavě doteď, a to už je co říct. Prostě Morčatům na útěku roste na Šumavě konkurence. 

Po tři čtvrtě hodině křepčení se pozornost fanoušků obrátila na druhou stage schovanou v přítmí hangáru. Program koncipovaný tak, že vždy byla aspoň jedna hlavní stage obsazená, umožňoval nepřetržitou konzumaci hudby (kéž by to tak bylo i s tím pivem). Já však po letmém poslechu Mordors Gang zjistil, že to není můj šálek kávy a odešel se ochladit ke sprchám a hasičským hadicím. Tohle organizátoři vážně vychytali, neboť neustálá přítomnost stříkající vody se v těchto vedrech ukazuje být neocenitelnou.

Na hlavní stage před půl pátou nastoupila francouzská rocková dvojice The Inspector Cluzo. Pardon, ne francouzská, ale gaskoňská, jak tito dva patriotičtí mušketýři nezapomněli několikrát zdůraznit. Bylo až k nevíře, jak skvělej funkrockovej nářez dokáží naservírovat dva lidé s bicími a kytarou. Ostatně to, že nikoho jiného ke své hudbě nepotřebují, prohlašují i ve své největší hitovce Fuck the Bass Player. „Teda až na Lemmyho, ten je největší frajer,” dodávají ale vzápětí. Lemmyho prostě potřebují všichni, no.

Hodinovou pauzu na největší stage pak každý vyplnil dle svého gusta. Někdo se roztekl, někdo se stihl zachránit skokem do vody. Kdo si nepotřeboval dát pár tempíček, mohl si jít odpočinout (resp. mohl jít v klidu spočinout) na břeh řeky. Nadšenci nezdolaní vedrem si šli zaskákat do hangáru na divokej rock belgických Jeremy a umělecky založení jedinci se mohli kochat Skleníkem v galerii DEPO2015.

Z vystavených děl kombinujících přírodu a lidské vynálezy mne nejvíce zaujala kompozice dvaapadesáti much zavřených pod skleničkami. Víte, co dělá moucha ve skleničce? Naráží do skla. A víte, co dělá sklo, když do něj narazí moucha? Správně, rozezvučí se. Byli byste překvapení, jak dobře to může znít. A pro ochránce zvířat máme dobrou zprávu: nebojte, nejednalo se o živé mouchy, ale o plastové imitace na vlascích, mohu tak čestně prohlásit, že žádnému hmyzu nebylo fyzicky ublíženo a ani mu nebylo způsobeno žádné psychické utrpení.

Ale zpět k muzice. Třetí kapelou dne na hlavní stage byla švédská formace Movits!. Jejich kombinaci rapu a ska dle mého názoru lehce kazily příliš silné basy, které mne vyhnaly kus dál od pódia. To však nijak nekazilo celkový dojem z vystoupení, které i díky tomu, že základní trojice k sobě přibrala další dva muzikanty, bylo nehorázně živé. Ani to, že skupina má většinu textů ve švédštině, nebránila v zábavě.

Podívejte se také na fotografie: Rock for People, Plzeň, 4.7.2015

„Je mi jasné, že texty švédského rapu asi nezvládnete, ale to ničemu nevadí,“ prohlásil při úvodu jedné písně zpěvák Johan Rensfeldt. „Tahle písnička je smutná romantická skladba, ale dělejme, že je veselá a prostě se bavte a užívejte,” dodal pak na začátku jiné. A všichni před pódiem se prostě bavili a užívali si, neboť na muziku Movits! prostě nešlo jen tak nečinně stát.

Předposlední kapelou sobotního večera byli němečtí Guano Apes. Velké stage vévodila rudá plachta s rozdivočelou opicí ověnčenou vavříny. Skupina naběhla na pódium s neuvěřitelnou energií, která strhla již zcela zaplněný areál, a na hitovky Open Your Eyes a Lord of the Boards se rozeskákaly nejen celou dobu hopsající první řady. Sandra Nasić za dvacet let existence kapely neztratila nic z mladického elánu a divokosti. Sandřin energický výstup dotahovalo k dokonalosti oranžové slunce odrážející se jako požár v jejích slunečních brýlích.

Zaplněný areál skvěle vykreslil atmosféru, ale s davy lidí se objevily i potíže. Několik tisíc žíznivých krků čtyři stánky s pivem v areálu nestíhaly uspokojit a moc této situaci nepomáhaly ani technické trable s chladicími zařízeními, které v tom vedru nezvládaly pivo chladit na požadovanou teplotu. Výsledkem těchto potíží byly nekonečné fronty. Ale během hodinové pauzy se snad všichni žádostiví žíznivci dočkali vysněného zlatavého moku.

Hlavní hvězda večera, britská skupina Motörhead, měla začít hrát deset minut po půl desáté. A světe div se, na minutu přesně tak také hrát začala. Na stage, kde se vedle vyvýšených bicích tyčila hora zesilovačů, za velkého potlesku nastoupila legendární trojice, Lemmy prohlásil: „Ok, tak začneme" a spustil svou rock’n’rollovou mašinu. Škoda jen, že na té mašině bylo až nehezky znát, kolik toho má najeto a že má na sobě víc rzi jak lesku. To, že Lemmy ve svém věku již neuzpívá to, co za mlada, to je jasná věc, ale místy se kompletně ztrácel. Nutno dodat, že to nebyla jen chyba nedostatku kapacity plic letitého basáka, ale i podivného nazvučení, jehož vrcholem byl několikrát přeskakující a pískající zvuk kytary. Horkem zničené publikum tak ani nenacházelo síly, aby divoce reagovalo a do roztleskávání a vykřikování iniciované zejména Phillem Campbellem se zapojovalo pomalu a vlažně.

Právě Phill nehorázně oživoval show, při hře na kytaru pobíhal okolo stacionárního Killmistera, který místy vypadal, že umře ještě před koncem skladby. V komunikaci s publikem Phill také násobně předčil frontmana Motörhead, jelikož na rozdíl od Lemmyho mu šlo rozumět i bez titulků. Energií sršel i Mikey Dee, který za bicími tak divoce máchal hlavou, až se ztrácel v záplavě vlasů. Perfektní bylo i jeho bubenické sólo nádherně dokreslené dokonalým osvětlením, které bicí opticky roztancovalo. Celkově se mi nasvícení show líbilo.

Hodinový set zakončili Britové Motörhead skladbou Ace of Spades a poté nastalo dlouhé vytleskávání přídavku, který byl neočekávaně výživný a dlouhý. Já jej sledoval již z povzdálí, abych se vyhnul dlouhému čekání na pivo. A ačkoliv jsem byl, stejně jako mnozí fandové, z vystoupení lehce rozmrzelý, byl jsem rád, že jsem na vlastní oči viděl rock’n’rollovou legendu. Škoda jen, že jsem neměl tu čest před dvaceti lety.