Rychlá navigace
Událost, kterou Arakain od začátku roku avizovali, byla konečně na spadnutí. Masivní plakátový spam musel zaručeně postřehnout každý Pražák, nicméně organizačně se počítalo i s přespolními. I kvůli kapacitě parkoviště bylo zvoleno dějiště dál od centra – před PVA Expo před koncertem parkovalo na 2 500 aut.
Autorovo okénko: V Letňanech jsem měl letos vidět Arakain již popáté. I přes to, že mi neunikli na Kladně, Metalfestu, Basinfirefestu ani Masters of Rock, jsem toužil spatřit je znovu, protože to, co předvedli na všech předešlých akcích, si nutně zasluhovalo reprízu. Poté, co jsem sebevědomě vyrazil do Holešovic, jsem byl odvelen na „to druhé Výstaviště“, a ačkoliv nejsem z Prahy, cíl cesty jsem našel bez obtíží – stačilo sledovat proud černých triček. A že jich bylo.
První, co muselo vyrazit dech každému příchozímu, bylo uspořádání arény. Předsálí, které dosahovalo podobných rozměrů jako hlavní sál, bylo doslova poseto zahradními lavičkami a stánky s pivem. Mezeře mezi průchody ke stagi vévodila obří obrazovka s reprosoustavami, aby si i sedící mohli ten hukot zevnitř náležitě užít. I když venku chvílemi pršelo, chvílemi dokonce i sněžilo, pohled na nádvoří této jednorázově vybudované rockové pevnosti v člověku neustále vyvolával nostalgické vzpomínky na letní festivalovou sezónu. Perfektně připravená scéna pro monstrózní afterparty.
Před vypuknutím samotné výroční show čekal na návštěvníky rozehřívací Tribute blok složený z kapel spřízněných s Arakainem. Za tímto, na první pohled zcela nevinným, zahajovacím ceremoniálem se pro pořadatele skrývalo malé organizační peklo. Do hodiny a půl museli vměstnat celkem patnáct kapel se vším všudy. Všechno muselo jet jako na drátkách, stačila by drobná chybka v soukolí onoho složitého rock produkujícího mechanismu a kolečka by létala na všechny strany. Nutno dodat, že tým byl připraven na každou eventualitu a situaci zvládl bravurně.
Část první: Arakain Tribute Blok
Arakain vsadili na jistotu i při volbě moderátorů, mluvítka svěřili do rukou Standy Rubáše a Petra Korála. Ti po krátkém úvodu vpustili prvního býka do arény. S Pátečním flámem si to přihasili Alkehol. Jakmile dozněla poslední nota, na jevišti se odnikud začali rojit bědňáčtí mravenci, a než se kapela rozloučila a moderátoři představili další bod programu, všechno bylo na svých místech a jelo se dál – tentokrát za doprovodu mocného burácení motorů. Na scénu přišli Harlej.
Tomáš Hrbáček zněl za mikrofonem o poznání tišeji než Ota Hereš, ale zvukaři reagovali bleskově. Zvuk byl obecně po celý večer úžasný (až na jeden moment, o kterém se zmíním později), stejně tak support kapely. Vesměs daly do těch několika mála minut, jenž měly vymezeny, maximum, kterého byly schopny. V naprosté většině nosili hráči trička Arakain. Zkrátka tribut, jak má být.
Prohlédněte si také fotogalerii
Následovala další z dříve narozených kapel - Törr - jeden ze zářných příkladů, že je možné v pěti minutách zanechat ve fanouškovi mnohem lepší dojmy, než ve festivalové tři čtvrtě hodině. Nebo že by to bylo těmi skladbami? Láďa Křížek byl bohužel na antibiotikách, takže si k sobě Vitacit přizvali Dana Horynu. Ten se s vervou obul do „Arakainské“ Perutě 311. Kombinace jeho hlasu a přísného thrashe okamžitě vyvolala poměrně úsměvnou představu Uda zpívajícího s Metallicou. Leč nutno dodat, že se stále jednalo o úctyhodný výkon, třebaže vokálně příliš nepodobný originálu.
Znovuzrozenou Fata Morganu přilákal do Prahy Hlas krve. Oblíbená hláška „Je tu někdo?“ od tohoto momentu už začala být vyloženě otravná. Jinak opět vynikající výkon, nesrovnatelný s dosavadními zkušenostmi s touto partou – že by nějaká Paganiniho aura? Výčet obrozených kapel ani zdaleka nekončí. Zlý nekromant vyzdvihl ze země ostatky démona jménem Kryptor, aby do duší smrtelníků vypálil oblíbenou Metalománii.
Došlo však i na mladší krev. Na de facto rodinné oslavě nemohli chybět ani Dymytry. Starší část publika lehce stáhla volume svých projevů, ale ta mladší se naopak aktivovala a začala dělat pořádný virvál. Po Titanicu a Assessoru nastoupila další omladina. Absolut Deafers jsou návštěvníkům jarní části turné vesměs dobře známí, publikum je přijalo skvěle.
Oproti tomu formace Markýz John byla asi nejslabší částí celého tributového setu. Vzali si na paškál Marylin, disco bicí na začátku ovšem zanechaly na tvářích fanoušků rozličné výrazy. Taktéž po zvukové stránce je jejich vystoupení jedinou vadou na kráse celého večera. Oněch pět minut bylo ve znamení sváru s tradiční metlou rockových koncertů – se zpětnou vazbou. Zvukaři nakonec odpornou bestii zkrotili, ale to už nadešlel čas pro další počin.
Poprvé... a naposledy?
Jedním z překvapení večera byla formace vytvořená speciálně pro tuto show. Zvukař Arakainu, Ondra Martínek, dal dohromady kapelu, kterou nazval prostě – Ondrash. Za mikrofon mu vlezl Lukáš Písařík ze Seven. Svou troškou do mlýna přispěli i Menhir s Nikdy se nevzdávej.
Autorovo okénko: Proklet budiž můj močový měchýř, ale další kapelu jsem díky jistým povinnostem téměř nestačil zaregistrovat. Do sálu jsem se vracel při závěrečných tónech Viru, takže jsem nestihl ani zahlédnout protagonisty. Pokud nějaká dobrá duše připíše jméno kapely do komentářů, budu moc rád.
Urban, Mach, Kub... Že vám ta jména jsou povědomá? Ano, jsou to potomci členů Arakainu, dohromady dali pro tento koncert partu s názvem Juniors. S jejich prezentací oficiálně skončil Arakain Tribute blok a dala se pětiminutová pauza, která měla v reálu trvat deset minut, přičemž návštěvníci byli instruováni, ať si zajdou na pivo, že to za dvacet minut vypukne…
Část druhá: Peklo na zemi
Pódium potemnělo a kapela si plnými doušky vychutnávala každou vteřinu napětí, které eskalovalo do neměřitelných hodnot. Konečně se rozsvítily obrazovky a začal již tradiční prolog. Těžko posoudit, jestli chtěli technici navodit atmosféru totalitní televize, ale v jednom momentu obrazovky vypadly a zněl pouze zvuk. Namísto videa se následně promítl pouze podkladový oheň, ale všem to bylo jedno. Sálem se začalo ozývat Nesmíš to vzdát.
Snažit se hodnotit výkon Arakainu je jako zeptat se, jaký byl poslední koncert Iron Maiden. Člověk marně tahá ven dostatečně popisná superlativa a celé vyprávění zní jako monolog vymytého mozku. Naprosto přesná souhra, perfektně sladěné videoukázky, které přeskakovaly mezi klipy a děním na pódiu. Až nemožná preciznost, žádné přehmaty, intonační poklesky, zvuk jak z desky, přesto bylo každému jasné, že o playbacku nemůže být ani řeč.
Nasazení bylo na hranici maxima a odezva fanoušků byla ohromná. Honzův úsměv je obvykle tím širší, čím více lidí se na oplátku usmívá na něj, a po celou dobu letňanské show se usmíval od ucha k uchu.
Jediná věc, která by se dala vytknout, je organičnost zvuku. Bicím by možná nezaškodilo trošku méně komprimovat a kytary by mohly být o pár chlupů chlupatější. Ale pokud je to daň za takhle nekompromisní provedení, budiž. Je to zkrátka cesta, kterou se Arakain vydali, a řadový fanoušek si již jistě stačil zvyknout.
Bez komplikací to zkrátka nejde
Začalo se věcmi z nejstarších, postupně se, společně s fanoušky, Arakain propracovávali k těm novějším, až skončili u věcí z posledního přírůstku Homo Sapiens. Ovšem po zhruba dvou hodinách hraní už začaly ve vzduchu viset otázky jako: „Kde je Lucka?“ „Přijede vůbec?“
Až do poslední chvíle na sobě nedávala kapela nic znát, přesto bylo zvláštní, že blok Lucčiných songů nebyl vložen doprostřed setu, jako na jarním turné. Na konci druhého bloku proto nepřekvapilo oznámení, že stále jeden host schází, ale že po „pětiminutové pauze“ už by všechno mělo být v pořádku.
Jak řekli, tak se také stalo. Závěrečnou část večera korunoval nadpozemský hlas zlaté slavice. Ti, kteří neoněměli užasem, vykřikovali v pléno mantry jako „neuvěřitelné“, „úžasné“ nebo „to je náser, ty vole“. Při baladách V ruce svírám kříž a Zimní královna poprchávalo v hale skoro stejně jako venku.
Třešničkou na narozeninovém dortu byl druhý host – Petr Kolář. S kapelou si vystřihl Apage Satanas a na závěr skočil Honzovi do náruče. Show se pak už neprotahovala dalšími přídavky, ale plynule se přesunula do vedlejší haly, kde začala bombastická afterparty. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby se v době vydání tohoto článku v Letňanech ještě pařilo.
